Malignant [CZ]

Thirty One

Jsem na kolenou a drhnu podlahu v obývacím pokoji. Tyhle tmavé dubové podlahy jsou sice krásné, ale zanáší se mezi ně tolik špíny, že působí staře a opotřebovaně. Tuhle konkrétní drhnu už asi dvě hodiny a už skoro vypadá jako nová.

Je deset minut po páté, takže by měl být Harry brzy doma. To aloe, které mi včera namazal, opravdu pomohlo, dnes už rána vypadá mnohem lépe. Pořád je sice červená, ale už se neloupe a není tak citlivá.

Ta poznámka, kterou Harry řekl - že bych ho já měla zabít - mi způsobovala husí kůži. Nevím, čeho tím chtěl dosáhnout, ale bože, cítila jsem se fakt zvláštně. Jeho slova jsou vždycky tak zvrácená, ale zároveň mě pak láká zjistit od něho víc. A vlastně všechno na něm způsobuje, že chci znát víc.

Jak už jsem několikrát řekla, Harry je zvrácený muž. Je komplikovaný a zlomyslný, a to dokonce tak, že se mnou hraje ty stupidní hry jen proto, aby nade mnou měl kontrolu. Jen on si přede mě dokáže stoupnout, něžně mi vmasírovávat na ruku aloe a říkat přitom, že zabil tři lidi. Děsí mě představa, že neví, jak zlý člověk vlastně je. Jako - myslí si, že ty věci, co dělá, jsou normální? Pokud ano, tak mě děsí ještě o to víc.

My o vlku... dveře se otevřou a já za zády uslyším zvuk dupajících bot.

‚‚Tak tohle je pohled, kterej rád vidím, když se vrátím domů." Jeho hlas vyruší mé myšlenky a naráží na to, jak jsem před ním na čtyřech. Úplně v tom jeho hlase slyším tu perverznost.

Protočím nad jeho komentářem očima a v rychlosti si sednu na paty.

‚‚Taky tě zdravím," řeknu a otočím se na něho.

‚‚Koukám, že drhneš podlahu?" Zavře za sebou dveře a sundá si bundu.

‚‚Jo," odpovím a podívám se na svou dokončenou práci.

Vyzuje si boty, hodí sebou na záda na pohovku a ruce si překříží přes oči. Je tak vysoký, že zabírá celou plochu.

Seberu ze země všechny čistící prostředky a beru je zpět do kuchyně. Uklidím je pod dřez, umyju si ruce a jsem extra opatrná s tou spálenou. Najednou z obýváku uslyším malé, ale pronikavé pípání, které mě zarazí. Už jsem ten zvuk někdy slyšela... ale kdy?

Po chvilce však zvuk utichne a pár vteřin na to Harry klidně vejde do kuchyně přímo k lékárničce. Projde kolem mě, otevře skříňku a vytáhne z ní malý oranžový kelímek s léky, jenž otevře, vezme si jeden prášek a bez jakéhokoliv zapití ho spolkne.

To pípání byly jeho hodinky! Pamatuju si, že už mu jednou zazvonily, po čemž také ihned odešel do kuchyně. Na co ale bere léky?

‚‚Co to je?" zeptám se a ukážu na ně.

‚‚To není tvůj problém," odpoví rychle, jako by věděl, že se zeptám.

‚‚Ale notak Harry, ne všechno musí být tajemství... víš, že si přečtu název té krabičky hned jak odejdeš," přemlouvám ho.

Podívá se na léky v ruce, a potom z kelímku strhne obal, roztrhá ho a vyhodí do koše. Poté je vrátí zpět a odejde. Já nad tím jen vykulím oči.

Idiot.

‚‚Harry, to mi to jako vážně neřekneš?" zeptám se otráveně zatímco ho následuju.

‚‚Nope," odpoví bez emocí.

‚‚Proč ne?" zeptám se, načež se prudce zastaví a otočí, tudíž mu narazím přímo do hrudi.

‚‚Protože se tě to netýká," lehce zvýší hlas.

‚‚Mě se očividně "netýká" vůbec nic! Pořád mě necháváš bez odpovědí, držíš mě tady a ani mi nevěříš natolik, abys mi řekl, co každý den bereš? Už jsem z toho unavená!" zvýším svůj hlas ještě o něco víc.