Malignant [CZ]

Fourteen

Stojím tam s vykulenýma očima a sleduju, jak polonahá blondýnka zavírá dveře.

Pomalu dojdu ke dveřím a uslyším Harryho hlas. Přitisknu ucho na dveře, abych mohla slyšet jejich konverzaci, ale jejich hlasy se pořád vzdalují a nakonec neslyším nic.

V tichosti otevřu dveře a ani jednoho z nich na chodbě nevidím. Dojdu až nakonec, odkud vidím dolů.

‚‚Harry, já jsem tu nešmejdila!" zakřičí zatímco drží svoje oblečení v rukách.

‚‚Vypadni," řekne klidně a stojí před ní bez hnutí v šedých teplácích.

‚‚Bože Harry, víš vůbec, jak se jmenuju?" Protočí očima.

‚‚Vypadám, že mě to kurva zajímá?"zamumlá, otevře vchodové dveře a vystrčí ji ven.

Zabouchne za ní, otočí se a uvidí mě v patře, jak se opírám o zábradlí a koukám na něho dolů.

‚‚Proč tohle sakra posloucháš!" Zvedne hlavu a zakřičí.

‚‚Kdo to byl?" zeptám se.

‚‚Do toho ti kurva nic není!" zařve znovu.

‚‚Proč jsi ji odsud vyhodil? Ani nebyla oblečená," hádám se s ním.

‚‚Jsem si celkem jistej, že zrovna tu už nahou vidělo celý podzemí. To je její nejmenší problém," protočí očima.

‚‚To je neuvěřitelný..."

‚‚Dávej si bacha na to, co říkáš. To ty tady odposloucháváš cizí rozhovory," řekne když vchází na schody.

‚‚Protože ta kráva mi vlezla do pokoje skoro nahá! Ty jsi s ní spal?" zeptám se.

‚‚Ne Amelio, hráli jsme zkurvený monopoly," odpoví sarkastickým tónem.

‚‚A to ani nevíš, jak se jmenuje?" Vykulím na něho oči.

‚‚Já se na jejich jména neptám, nemá to cenu," odpoví.

‚‚Jak jako nemá cenu?" překřížím ruce.

‚‚Já s nima "trávím" čas jen tak jednu hodinu svýho života, pak už s nima nikdy nepromluvím," vysvětlí.

‚‚Jsi nechutnej!" zakřičím na něho.

‚‚Mám ti připomenout, s kým to mluvíš?" zařve a vyjde až nahoru.

‚‚Myslíš si, že se můžeš vyspat s kýmkoliv chceš a pak se k nim chovat jako debil?" Stále si stojím za svém.

Ve vteřině se objeví přímo u mě, chytne mě za boky a posadí na zábradlí, které se nachází alespoň čtyři metry vysoko.

Vyjeknu, když si uvědomím, jakou bolest by mi způsobilo, kdybych spadla zády dolů na skleněný bar s padesáti druhy alkoholu.

Stojí mezi mýma nohama a drtí mi boky.

‚‚Řeknu ti to takhle. Holky ví, co jsem zač, a že se k nim chovám jako ke kusu hadru-," začne, chytí mě za krk a začíná mi ho tlačit čím dál víc dozadu.

Je to tady. Shodí mě z tohohle zábradlí a já si zlomím záda nebo vaz. Strach z výšek je můj největší. Jeho zelené oči jen pár milimetrů od mých sledují, jak se moje panika každou vteřinou zvětšuje a zvětšuje.

‚‚Harry, prosím," zašeptám ve strachu, jakmile mě odtlačí ještě víc. Nepřestává, pořád mě naklání dál a já jsem nucena omotat své nohy kolem jeho pasu, abych si zachránila život.

‚‚Ale i přesto ke mně vždycky přijdou," skoro to šeptá. Pustí mi krk a já na malou vteřinu ucítím, že padám ze zábradlí. Jeho rychlé reflexy mě chytí zezadu za hlavu a vytáhnou mě opět do sedu. Nemůžu popadnout dech. Jeho prsty zůstávají zamotané v mých vlasech zatímco mi hlavu přitáhne k té jeho a přejede rty po mém uchu.

Jeho rozcuchané kudrnaté vlasy vypadají trochu lesklé od potu. Jeho čelist je zatnutá a já ucítím jeho parfém.

‚‚Nemysli si, že bych tě nepustil. Nebyla bys první, která 'spadla' z tohohle zábradlí," zašeptá a můj žaludek se převrátí.

Jeho ruka putuje po mém stehně zatímco mé nohy pořád pevně objímají jeho pas. Když si uvědomím, že jsem na něho nalepená, okamžitě nohy povolím.

‚‚Pusť mě prosím," řeknu třesoucím se hlasem. Snažím se být silná, ale před ním to nikdy nezvládnu.

‚‚To je ta věc Amelio Joyce - nebojíš se mluvit sračky a být drzá, ale jakmile se dotknu jedním prstem toho tvýho křehkýho těla, všechna tvoje důstojnost a odvaha zmizí," řekne téměř šeptem.

‚‚Prosím Harry, bojím se výšek," zamumlám a mé zpocené ruce pevně svírají zábradlí.

‚‚Tak až zase budeš mít problém s tím, jak vedu svůj osobní život, vzpomeň si na tohle." Vezme mě za bradu.

A s tímhle mě pustí, otočí se a odejde pryč. Seskočím ze zábradlí jak nejrychleji to jde. Podlomí se mi kolena a dopadnu na tvrdou zem. Slzy se začnou dostávat na povrch a mé ruce se třesou strachem. 

Zastrčím si pramen vlasů za ucho a snažím se popadnout dech. Nesnáším výšky.

Když mi bylo deset, šla jsem s bratrem na ruské kolo. Jakmile jsme se dostali až nahoru, kolo se zaseklo a my tam na nějakou dobu uvízli. Už jen to stačilo, abych byla vyděšená k smrti, ale nejhorší teprve přišlo - kabina pod námi se zlomila a zřítila se i s posádkou na zem a já se mohla jen dívat, jak křičící lidé padají a bolestivě umírají.

Od té doby výšky nesnesu.