Malignant [CZ]

Fifty Nine

Možná mě celou tu dobu klamala vlastní hlava - nevím, co jsem si vůbec myslela. Nikdy jsem neměla podléhat své touze, měla jsem svou mysl udržovat čistou a jasnou.

Ale nemohla jsem si pomoct.

Je tak magnetický... díky němu cítím věci, jenž jsem nikdy předtím necítila. Je to až k vzteku. Nikdy jsem tohle nechtěla. Zdrogoval mě, přivázal mě ve svým autě, dovezl mě do tohohle podzemí a udělal si ze mě služku. A ať už to bylo sebevíc strašné, nakonec jsem se s tím smířila. Uvědomila jsem si, že takový teď můj život bude a neměla jsem jinou možnost než se s tím sžít. 

On potom věci zkomplikoval - přiměl mě k němu něco cítit. Já jsem to odmítala, věděla jsem, že to není dobrý nápad, ale nešlo tomu uniknout. Byla jsem v tom až po uši ještě dřív, než jsem si to vůbec připustila.

Nikdy by mě nenapadlo, že bude můj únosce tak okouzlující - okouzlující v tak zvráceném slova smyslu. Poznala jsem onoho Harryho Stylese víc, než většina lidí. Byla jsem svědkem toho, jak se proměnil z chladného krutého monstra do starostlivého muže s nádherným úsměvem. Měla jsem možnost vidět ho takového, jaký doopravdy je, ne takového, jakým chce být pro ostatní.

Je to jen moje vina, že jsem ho nechala ve mně vyvolat takové city. Nechala jsem ho mě poprvé líbat. Nechala jsem ho se o mě starat, když jsem byla zraněná. Nechala jsem ho být člověkem, na kterém závisí mé bezpečí.

A protože jsem ho nechala dělat všechny tyhle věci... skončila jsem zlomená a zmatená na své posteli s přáním, aby se nic z toho nestalo.

Je půl jedenácté dopoledne, asi hodinu potom, co jsem Harryho slyšela odcházet z apartmánu. Od minulé noci se mnou nepromluvil ani jedno slovo. Obvykle před svým odchodem do práce alespoň nakoukne do mého pokoje a rozloučí se. 

Vím, že je na mě naštvaný a vůbec se mu nedivím. Musel se cítit ohroženě, když jsem na něho tak vystartovala. V podstatě jsem ho obvinila z toho, že mě využívá, ale nemyslela jsem to tak. Má mysl byla najednou rychlejší než mé srdce. 

Konečně se rozhodnu vyhrabat z postele. Jsem už sice několik hodin vzhůru, ale mám nulovou motivaci se vůbec pohnout - ne po včerejším incidentu.

Vyjdu z pokoje a šoupu chladnou chodbou. Rukama obejmu své břicho a pomalu scházím bosá dubové schody. Musel mi aspoň zanechat vzkaz v kuchyni, vždycky to tak dělá, aby mi dal věděl, kdy se vrátí.

Vejdu do kuchyně, rozhlédnu se po lince a zjišťuju, že tu žádný papírek neleží. Páni, to musí být opravdu hodně naštvaný. I když totiž nemám žádné povinnosti, tak mi ho tu nechá, abych s ním počítala.

Povzdychnu si a dojdu k lednici, kterou následně otevřu a prozkoumám police, abych našla něco na svačinu, ale nemám upřímně na nic chuť. A tak ji zase zabouchnu a namísto toho si vezmu z misky jablko, do kterého se hned zakousnu.

„Jestli jsem teda jen tvůj únosce, proč se mnou každou noc ležíš v posteli?"

Jeho slova se mi honí hlavou jako nějaká špatná kletba. Pronesl je tak ublíženě a v očích měl takový vztek, až mi to připomnělo dobu, kdy jsem ho potkala poprvé - chladného a krutého.

Chtěl mi ublížit. Chtěl, abych se cítila uboze proto, že jsem s ním trávila noci v jeho posteli. To on mě každou noc táhnul do jeho pokoje a chtěl, abych s ním ležela, a pak se z toho stal zvyk. A teď mi to prskne do ksichtu ve snaze, abych se cítila hloupě za to, že jsem mu to dovolila.

Takže jsem možná měla právo cítit, že mě chce využít. Otočil to proti mě tak rychle potom, co jsem se ho zeptala na jednoduchou otázku... nejspíš si uvědomoval, že jsem se do něho zakoukala.

Jsem rozrušená. Potřebuju na to chvíli nemyslet a přežít, až přijde domů vzteklý a bude na mě řvát.

S jablkem v ruce opět dojdu do svého pokoje k posteli a popadnu knihu ležící na mém nočním stolku.

Kdo chytá v žitě.

Tu mi doporučil Harry. Část mě ji kvůli němu vůbec nechce číst, ale už ji mám rozečtenou a zalíbila se mi. 

Je to opravdu o teenagerovi Holdenovi a jeho každodenním životě. Zatím to nemá vyloženě nějakou zápletku, je to zkrátka o jeho pocitech a událostech. Chodí na internátní školu, a poté z ní kvůli svým známkám odejde a vyskytne se na ulici, kde začne dělat různé věci. Nemá potřebu něco plánovat nebo někam směřovat, zkrátka jen žije ze dne na den.

A opravdu nemá rád lidi. Domnívá se, že jsou všichni falešní a na nikom mu nezáleží. Celé dny zůstává sám, ale netrápí ho to. Říká, že nikoho nepotřebuje, a že preferuje život na vlastní pěst.

/Nikdy se nikomu nesvěřuj. Když to totiž jednou uděláš, začnou ti chybět, až  jednou odejdou./

Pročítám ty staré opotřebované stránky, které mi tolik připomínají Harryho. On a Holden si jsou neuvěřitelně podobní - už vím, proč se mu tahle kniha tolik líbí. Je to skoro jakoby autor Harryho znal a napsal o něm knihu.

Oba jsou velmi uzavření.

Oba pohrdají lidmi.

Oba jsou celkem chytří, ale nedávají to před ostatními příliš najevo.

A oba dva se bojí někoho pustit do svých životů, i když si to nechtějí připustit.

Všechny tyhle podobnosti mi akorát přitěžují v pokračování čtení, jelikož už si v hlavě nepředstavuju Holdena Caulfielda, ale Harryho.

Vsadím se, že kdyby si oba dva sedli u šálku kávy, ani jeden z nich bych nepromluvil, přestože mají tolik společného.

Harry se sice zdá být přesně jako Holden, ale mně se svěřil. Sdělil mi věci, které s nikým jiným neprobíral, a to mi velmi zahřálo srdce. Pustil mě do své temné zlomené schránky, a já zjistila, že má stále srdce. Ve svých třiadvaceti letech si prošel tolika věcmi a já se mu nemůžu divit, že se přede všemi uzavřel. I tak se mi ale podařilo prorazit jeho chladný vnějšek a nechat prozářit světlo, jež v sobě tolik dusil. 

Z této knihy je patrné, že si prošla peklem skrz na skrz. Stránky jsou lehce potrhané a celé zažloutlé, rohy ohořelé. Přebal je téměř nečitelný a záda díla černé důsledkem popelu.

Je opravdu velmi potrhaná, ale i tak se dá s trochou snahy číst.

Přesně jako Harry.