Malignant [CZ]

Thirty Three

Amelia Adams

Nenávidím Harryho Stylese.

Nemůžu uvěřit, že jsem ho políbila... a nemůžu uvěřit, že jsem ho kdy nechala mě políbit. To mě jako vážně nechal ho líbat jen proto, že mu je mě líto? 

Já ani nevím, proč jsem to udělala. Možná se ke mně jen dostaly emoce - když jsem zjistila, že se  o mě tak hezky postaral, začala jsem si o něm myslet něco jiného. Najednou jsem k němu cítila jakousi důvěru, což se nikdy předtím nestalo. A tím myslím opravdu nikdy.

Já jsem nikdy žádným lidem nevěřila. Ani se svými rodiči jsem si nikdy nepřipadala úplně v bezpečí. Miluju je, ale zdá se mi, že mě nikdy nemilovali tak jako Adriana. Byl to jejich prvorozený syn, na kterého byli nesmírně pyšní. Vždycky to byl inteligentní a všemi oblíbený kluk zatímco já byla ta tichá holka, co seděla vždycky vzadu a ráda si kreslila. Známky jsem měla celkem dobré, ale nikdy mě za ně rodiče nechválili tak jako Adriana.

Vždycky pro ně byl víc důležitý. Nikdy se nezajímali, co se děje v mém životě, zajímal je jen on.

Ne že by mě přímo zavrhli, ale nikdy jsem necítila, že by mě milovali stejně.

Najednou uslyším hlasité bouchání na dveře, načež leknutím poskočím. Proč mě prostě nenechá o samotě?

‚‚Amelio, odemkni ty dveře. Neměla bys je mít zamčený nikdy," zamumlá přes dveře.

‚‚Proč bych tě měla pustit dovnitř?" zeptám se ho otráveně.

‚‚Amelio Joyce, otevři ty zkurvený dveře nebo si je otevřu sám," zvýší na mě hlas.

Povzdechnu si, stoupnu si z postele a dveře odemknu aniž bych je otevřela.

Otočím se a Harry dveře okamžitě otevře. Chytne mě za zápěstí, otočí se mnou a přitiskne mě na zeď, načež se prudce nadechnu.

Jeho tělo se natiskne na mé a ruce mi drží podél těla. Vypadá naštvaně, ale zároveň klidně. 

‚‚Ty si myslíš, že kdybych tě líbal a ty se ode mě odtáhla, že bych tě uhodil?" zeptá se klidně a jeho nos je jen pár milimetrů od mého.

‚‚Proč jsi tady Harry? Už jsi mě dnes donutil cítit se mizerně... proč mě prostě nemůžeš nechat?" Snažím se od něho dostat co nejdál to jde, ale už jsem doslova přitisknutá ke zdi.

‚‚Ale neutralizoval jsem to tím, že jsem ti udělal dobře," odpoví jeho chraplavý hlas a na tváři mu pohrává úšklebek.

‚‚Ty to prostě nechápeš, že?" 

‚‚O čem to mluvíš?" zeptá se.

‚‚Říkáš mi cokoliv se ti sakra zachce, a pak očekáváš, že si sem nakráčíš, jako by se nic nestalo. Říkáš mi tak bolestivý věci Harry... a já si myslím, že si to ani neuvědomuješ." Cítím, jak se mi začíná lámat hlas.

‚‚Já tě-," začne, ale já mu skočím do řeči.

‚‚Zahráváš si s mými city Harry! Přiměješ mě se nějak cítit, a pak to jednou větou všechno zahodíš. Hraješ se mnou tady ty stupidní hry a očekáváš, že to jen tak nechám jít. Už ti nemůžu dovolit mi to dělat... pokud mě chceš nenávidět a zamykat mě tu celý dny, tak to udělej, ale nedovolím ti už si se mnou takhle zahrávat," řeknu s posledními zbytky kuráže.

‚‚Nehraju žádný "stupidní hry". Udělala jsi mi to stejný a nechceš si to přiznat. Došla jsi za svým únoscem a políbila jsi ho, takže neukazuj tím prstem na mě, když mluvíš o zahrávání si," odpoví klidně.