Malignant [CZ]

Thirty Five

Jakmile jsem se dostala zpátky do pokoje, nemohla jsem usnout, jen jsem seděla na posteli, koukala do zdi a přemýšlela o všem, co se za tu dobu, co jsem tady, stalo. Od visení ze zábradlí v patře až k našemu prvnímu líbání v temné uličce - rozhodně jsem se tu nenudila.

A co teprve to naše poslední líbání. Bylo to intenzivnější, než všechno předtím. Jeho polibky byly perfektním mixem agrese a vášně. Jakmile jeho ruka zajela mezi mé nohy, byla jsem ohromena tím, jak mě jeden jeho dotek dokázal přivádět k šílenství. Cítím se trapně, když teď zpětně přemýšlím nad tím, jak jsem se díky němu cítila, ale nelituju toho.

A to mě na tom děsí nejvíc.

Vím, že už se to nebude opakovat skrz to, jaké drama z toho vždycky nakonec je... ale bože, nedokážu ty jeho stupidní hebký rty dostat z hlavy.

Harry dnes odešel do práce kolem osmé ráno aniž by se mnou prohodil jedno slovo. Byla jsem sice tak nějak zašitá ve svém pokoji, ale on se ani neobtěžoval nakouknout nebo tak. Asi je zase naštvaný nebo něco, ale to je mi jedno. Na něčem jsme se shodli a jestli ho to štve nebo ne, není můj problém. A navíc - to on vždycky říká, že bychom neměli dělat to, co děláme.

Rozhodnu se konečně vyjít z pokoje do kuchyně, kde nacházím známý kousek papíru na kuchyňské lince. Dojdu až ke vzkazu a uchopím ho do ruky.

- KOUPELNA

-LOŽNICE

-PRACH

DOMA V 5

Naštvaně si povzdychnu a vyhodím ten seznam do koše. Mám pocit, že úklidem tohohle místa trávím každý den a zdá se, že to budu muset dělat stále a stále dokola.

Vezmu si z mísy s ovocem banán a v rychlosti ho sním, protože je mi jasné, že mám na dnešek moc práce, kterou musím stihnout za poměrně krátkou dobu.

Rozhodnu se začít s jeho pokojem, protože vím, že tam je nejvíc nepořádku a bude mi to trvat. Nechci teď být vůbec v jeho blízkosti, takže úklid jeho pokoje a prohrabování oblečení, které po něm voní, pro mě bude velmi rozptylující vzhledem k tomu, že na něho nechci ani myslet.

Začnu tím, že posbírám všechno jeho pohozené oblečení po místnosti. Doslova každý kousek je černý, žádnou jinou barvu nevidím. Nedivím se mu, že je tak depresivní, já bych byla hodně protivná, kdybych musela nosit pořád jen černou.

Hádám, že ho k tomu ale nikdo nenutí, je to jen jeho divná volba.

Ustelu jeho postel a položím na ni dekorativní polštáře. Vždycky je hned odhodí na zem a nikdy nevrátí zpět.

Uklidím všechen nepořádek na jeho nočním stolku a zbylé věci hezky uspořádám. Můj pohled znovu zachytí ty černé kožené knihy, které má poskládané v dolní poličce stolku. Pamatuju si, jak jsem si naposledy jednu chtěla vzít a nahlédnout do ní, ale neudělala jsem to.

Je jich tu tak deset a všechny vypadají stejně. Posadím se na kraj postele a zírám na ně - snažíc se rozhodnout, jestli bych do nějaké neměla nahlédnout.

Vypadají jako deníky, proto mě tak zajímají. Může v nich být tolik informací, které bych mohla využít.

Civím na ně další dobrou minutu, a pak se konečně rozhodnu, že se podívám alespoň na jednu. Vím, že je to narušování soukromí, ale... on mě unesl.

Nahnu se, vytáhnu první knihu zprava a položím tu chladnou černou kůži na můj klín. 

Proč jsem z toho tak vystrašená? Jsem už tak paranoidní, že mám pocit, že jakmile knihu otevřu, vyskočí z ní Harry a zastřelí mě nebo tak.

Zhluboka se nadechnu a opatrně se zadrženým dechem knihu otevřu. Když se můj pohled střetne s první stránkou, zjistím, že je prázdná.

Co to?

Je to prázdné... všechny stránky jsou prázdné.

Nepřestávám knihou listovat, ale nic v ní nevidím. Není tu ani kapka inkoustu. Zavřu tedy knihu, dám ji zpátky a vezmu si další. Otevřu ji a zjišťuju, že i tahle je prázdná.

Na co tu má deset prázdných deníků? A proč by vůbec měl nějaký prázdný deník jen tak?

Podívám se ještě do pár dalších a konečně najdu jeden, který v sobě něco má - na první straně vlevo nahoře je napsáno "Dvacátého prvního  května, dva tisíce osmnáct".

Proč to sakra napsal takhle? Kdo píše číslice slovy?

Prolistuju deník, abych zjistila, jestli tam není něco dalšího, ale samozřejmě nic nenajdu.

Ze všech těch deníků napsal něco akorát do jednoho, a to jen datum. Je to pro mě velké zklamání, protože jsem čekala, že tu budou nějaká tajemství... možná i čárové kódy.

‚‚Krucinál," ulevím si, zavřu deník a umístím ho zpět do police. Poté se zvednu z jeho postele a opustím místnost.

Místo šmejdění strávím další čas uklízením koupelny, abych se tomu vyhnula alespoň do příštího týdne. Nesnáším uklízení této koupelny - a vlastně asi koupelen obecně. Vyčistím sprchu, umyvadlo, zrcadla, záchod, podlahu a uspořádám věci ve skříňce. Po dvou hodinách jsem konečně hotová a z toho neustálého drhnutí mám pocit, že mi upadnou ruce.

Uklidím všechny čistící prostředky a umyju si ruce. Jediné, co mi ještě zbývá, je utřít prach, což by nemělo zabrat moc času. Je teprve půl třetí odpoledne, takže když to udělám rychle, budu mít chvíli čas relaxovat a odpočívat než přijde Harry.

Vezmu si do ruky prachovku a začnu v obývacím pokoji.

Přiznávám, že sice to každodenní trávení času pouze s čistícími prostředky může působit osaměle, ale já si ten čas bez Harryho užívám. Když tu totiž není, mám čas jen pro sebe. Od osmi ráno do pěti odpoledne tu jsem sama a nemám pocit, že mi neustále stojí za zády a štěká na mě své rozkazy.

Po chvíli přejdu do kuchyně a vyšplhám na kuchyňskou linku. Postavím se na ni a začnu utírat prach na skříňkách. 

Najednou uslyším prudké otevření dveří, načež leknutím poskočím. Harry přece nemá být doma až do pěti!

A je to vůbec Harry?

‚‚Amelio zkurvená Adamsová!" uslyším hlasitý výkřik s přízvukem.

Je to Harry.

Z toho jeho naštvaného tónu mi začne zběsile bušit srdce. Co jsem sakra udělala tentokrát? 

Seskočím z linky dolů a celá se roztřesu.

Slyším jeho vysoké boty, jak se přibližují do kuchyně. 

Dojde do kuchyně a podívá se na mě se zatnutými zuby a temným pohledem. 

Já tam jen v šoku a vyděšeně stojím. Cítím se ztracená a zmatená, protože netuším, proč je na mě takhle naštvaný.

Oči mám vykulené a mám pocit, že se mi každou chvíli podlomí kolena. Nemám páru, co jsem provedla a co mě teď asi čeká.