Malignant [CZ]

Forty One

FLASHBACK

Otevřu oči nad slabým bouchnutím vycházejícím ze druhé místnosti. Srdce mi instantně začne bít a má mysl se dá do pozoru. Netuším, kolik hodin právě je, jelikož už týden nejede proud, ale z mého okna vidím, že je venku tma.

Postavím se na nohy a po špičkách jdu mým malým pokojem, kde vedle dveří uchopím baseballovou pálku. Vtrhl k nám do domu někdo?

Velmi pomalu otevřu dveře a skenuju celou chodbu ještě předtím, než do ní vstoupím. Pořád slyším zvláštní zvuky a jakmile si uvědomím, že vychází z Adrianova pokoje, obrátí se mi žaludek.

Bosá opatrně dojdu až k jeho zavřeným dveřím. Srdce mi buší jako by se chtělo dostat z mé hrudi. V tichosti uchopím kliku, obezřetně dveře otevřu a dívám se do jeho tmavého pokoje.

Přede mnou stojí Adrian, který co nejtišeji strhává dřevěné zábrany na jeho okně. Z vyděšených mé emoce přejdou ke zmateným.

‚‚Adriane?" Baseballovou pálku skloním k boku.

Rychle se na mě otočí, vykulí oči a položí na zem další desku.

‚‚Amelio, jakto, že jsi vzhůru?" zašeptá dychtivě.

‚‚Slyšela jsem rámus. Co to děláš? Ty desky tam máme z bezpečnostních důvodů nechat," zamumlám, stále zmatená z jeho činu.

‚‚Potřebujeme jídlo, takže nějaké seženu," odpoví stroze, zatímco oddělává poslední kus dřeva.

‚‚Ne! Zbláznil ses?" křiknu, ale on se okamžitě otočí.

‚‚Shh! Nevzbuď mámu a tátu. S takovou umřeme hlady, Amelio, a naši by mě nepustili, takže to musím udělat bez jejich vědomí," hádá se se mnou a položí dřevo na zem k ostatním kouskům.

‚‚Adriane, venku tě zabijí. Pro jednou mají máma s tátou pravdu, tam ven jít nemůžeš. Johnsonovi od vedle vlastnili firmu s polévkami a mají obrovské zásoby, které jsou s námi ochotni sdílet," namítnu. Nemůže odejít... nemůžu ho nechat odejít.

‚‚Nemůžeme se na ně neustále spoléhat, oni také potřebují přežít," řekne a v tichosti začne otvírat okno. Otevře ho natolik, aby se jím dokázal protáhnout.

‚‚Vyskočíš z toho okna a já začnu křičet tátovo jméno," vyhrožuju, když se skloní, aby si zavázal své ošklivé staré zelené tenisky.

‚‚Budu v pohodě, dobře? Obchod je jen pár bloků odtud. Na ulici jsem nikoho už celé dny neviděl. Seberu jen pár věcí, abychom měli zásoby alespoň na dalších pár dní," vysvětlí, zatímco říjnový studený vítr se prodere otevřeným oknem. Sebere z podlahy šedý batoh a přehodí si ho na záda. Na hlavu si dá kapuci jeho černé mikiny, aby se ještě lépe zamaskoval.

‚‚A co když tam na někoho narazíš? Tak aspoň počkej do rána prosím, je to příliš nebezpečné a ty to víš." Odhodím pálku na jeho postel, jelikož se mi začínají potit dlaně a do očí hrnout slzy.

Všimne si mého výrazu a vydá se ke mně s utěšujícím pohledem.

‚‚Amelio, slibuju ti, že budu v pořádku. I když vzbudíš rodiče, tak já to stejně udělám... ale byl bych radši, kdybys jim to neřekla. Ty víš, že kdyby se to táta dozvěděl, tak by akorát šel se mnou, což by ohrozilo i jeho život," řekne klidně.

‚‚Ale-."

‚‚Tohle není rozloučení. Vrátím se a tohle všechno brzy skončí. Nepotrvá dlouho a já už nás znovu povezu do školy a každou neděli se s Johnsonovýma budeme dívat na fotbalový zápas. Než se to ale stane... potřebujeme jídlo," dodá ve snaze mě uklidnit, ale já se stále třesu. Je to velmi nebezpečné, ale jak se zdá, tak ho nedokážu zastavit.