Malignant [CZ]

One

Amelia Adams

"Amelio..." zamumlal slabý hlas. Pomalu otevírám oči a vidím svou matku sedící na kraji mé postele, jak zlehka třese s mojí nohou.

"Je osm hodin Amelio, musíš vstávat do školy," řekla předtím než si stoupne.

Povzdechla jsem si a přetočila se na druhou stranu postele, nepřipravená vstávat.

"Notak, máš jen půl hodiny," řekla a odkráčela pryč z mého pokoje v její róbě a učesaných hnědých vlasech v drdolu.

Pomalu jsem si sedla a pokládala své nohy na koberec. Nesnáším školu a všechno s ní spojené, je to každý den pořád to stejné dokola.

Když mi bylo sedmnáct a válka proti Malignantům skončila, škola se sice vrátila, ale učíme se pouze o historii a přežití. Žádná angličtina, žádná matematika, žádná věda, žádné umění. Ani si nepamatuju časy, kdy měla škola více možností. Bylo mi čtrnáct, když byla škola ještě normální.

Otevřela jsem svoji malou skříň a vytáhla školní uniformu, která se skládá z bílé halenky, pruhované kravaty, černo-červené kostkované sukně a černých podkolenek.

Ta uniforma je ošklivá, ale je to v podstatě jediné oblečení, které mám. Když se svět dal opět do 'pořádku', nikdo si zvlášť nedával záležet na módě. Veškerá ekonomika byla zaměřená na bezpečí. A vzhledem k tomu, že jsem ze svého staršího oblečení dávno vyrostla, mám jen pár outfitů kromě školní uniformy a pyžama.

Převlékla jsem se a šla do koupelny přes chodbu. Rozsvítila jsem světlo a koukla na svůj odraz v zrcadle. Mé dlouhé hnědé vlasy jsou rozcuchané a mám kruhy pod očima kvůli nedostatku spánku.

Vyčistila jsem si zuby a umyla obličej abych vypadala víc při smyslech. Nanesla jsem si tenkou vrstvu řasenky a bezbarvý lesk na rty a učesala si vlasy, aby nebyly tak zamotané. Nechala jsem je splynout na svá záda v přírodních vlnách, tak jako to obvykle dělávám.

Opustila jsem koupelnu a rychle jsem zvedla svoji tašku ve svém pokoji.

Když jsem vyšla z pokoje na chodbu, šla jsem kolem pokoje svého bratra Adriana, což mě přimělo zastavit.

Jeho dveře do pokoje byly otevřené, což je divné. Ani jedna bytost nikdy nevkročila do jeho pokoje skoro tři roky, tak proč jsou otevřené? Položila jsem ruku na bílé dřevo a pomalu dveře otevírala abych viděla, jestli je někdo uvnitř.

Dveře se pomalu otevřely a chladný vánek mi způsobil husí kůži. Adrianova postel zůstala neustlaná a na zemi byly poházené kousky oblečení, skoro jako by nikdy neodešel.

Nikdo v pokoji nebyl, tak proč byly pootevřené? Moji rodiče odmítají do pokoje vstoupit, proto je jeho pokoj neuklizený. Pořád si nedokáží připustit, že je pryč. Můj bratr zmizel před třemi lety, bylo mu devatenáct, když opustil dům v polovině války. Řekl, že se pokusí dostat do obchodu s jídlem, protože už nám ho moc nezbývalo. Moji rodiče mu řekli, aby nechodil, ale on se protáhl oknem a přiměl mě přísahat, abych jim nic neříkala.

Jakmile odešel, už se nikdy nevrátil. Byl dost hloupý na to, aby vyšel ven, když byl Malignant v nejlepší pozici. Ale udělal to pro nás. Část mě má pocit, že za celou tu dobu mi rodiče stále neodpustili to, že jsem ho pustila ven a nic jim neřekla. Já se jim nedivím, také jsem si to neodpustila.. Měla jsem je probudit hned, jak mi řekl, že proklouzne ven.

Vím, že je můj bratr mrtvý; není tu žádná jiná možnost. Moji rodiče si pořád nechtějí přiznat, že je opravdu mrtvý, myslí si, že i po třech letech se najednou zjeví přede dveřmi s potravinami, pro které se byl vydat.