Malignant [CZ]

Thirty Four

‚‚Amelio, dostala jsi už výsledek z testu z matematiky?"  ptá se mě táta zatímco jí  plný talíř hrášku.

Sedím se svou rodinou u kulatého stolu. Kolem nás je tma, jediným zdrojem světla je lustr nad námi. Všichni jsou oblečeni v bílém.

Tady už jsem předtím byla.

Adrian tiše pojídá svou večeři naproti mě, vedle mě sedí máma a dělá to samé.

‚‚Nemám už matematiku," zamumlám k tátovi, který si čte noviny.

‚‚Matematika je velmi důležitá, mladá dámo," ozve se máma.

‚‚Adriane...," zašeptám jeho jméno v naději, že se na mě podívá. On ale dělá, že mě neslyší, a pokračuje v jídle.

‚‚Adriane, já vím, že mě slyšíš," řeknu znovu - tentokrát hlasitěji.

Nepřestává krájet steak a nevěnuje mi žádnou pozornost. Nevím, jestli mluvím ke zdi nebo je na mě jen naštvaný. Proč by ale na mě byl naštvaný? Proč by mě nenáviděl?

‚‚Adriane!" zakřičím a praštím pěstí do stolu.

Jeho hlava se pomalu zvedne a zadívá se mi přímo do očí. Položí příbor vedle talíře a nepřestává se na mě dívat.

‚‚Takže mě slyš-," začnu tiše, ale vyruší mě hlasitý výstřel, který byl mířen do jeho čela.

Jakmile kulka prostřelí jeho lebku a spadne mu hlava na hruď, zakřičím z plných plic. Krev se mu začne rozlévat na jeho bílé triko a já z toho pohledu zapomenu dýchat.

Moji rodiče vyskočí na nohy a běží k němu. Máma začne nekontrolovatelně plakat zatímco táta se snaží zastavit krvácení. V šoku si stoupnu na nohy a dívám se na svého bratra, který byl právě zabit.

Silná paže mě chytne za zápěstí a otočí mě ke své vysoké postavě. Harry se na mě dívá a na tváři má úšklebek. Jeho druhá dlaň svírá stříbrnou pistol.

Mysl mi zaplaví vztek a to jediné, co chci, je ho uhodit.

‚‚Ty jsi zabil mého bratra!" zakřičím a praštím ho pěstí do hrudi. Oči se mi zaplní slzami zatímco slyším hlasitý pláč mé mamky. Jedním rychlým pohybem mě jednou rukou chytí za pas a přehodí mě přes jeho rameno.

‚‚Jsi kurva jen moje," zařve, otočí se a začne odcházet od stolu.

‚‚Mami! On mě unáší! Prosím!" křičím, ale oni se na mě ani nepodívají. Neberou mě vůbec v potaz. 

Cítím se beznadějně... a nemilovaná.

Oči se mi rychle otevřou a cítím, jak mi hruď prudce stoupá a klesá. Okamžitě se posadím, abych popadla dech. Čelo mám celé zpocené. V mém pokoji je zhasnuto, tudíž si připadám dezorientovaná. Kdy jsem to usla? Poslední věc, kterou si pamatuju, je mluvení s Harrym. Omdlela jsem? A jestli jo, jakto, že jsem teď pod peřinou?

Nepřestávám se snažit popadnout dech, ale moc mi to nejde. Už je to podruhé, co jsem měla takový sen, ale tentokrát byl horší... a v obou je Harry Styles má noční můra. Připadalo mi to tak reálné, že to teď ani nedokážu zpracovat.

Podívám se na hodiny a vidím, že je půl páté ráno. Odhodím ze svého zpoceného těla deku a stoupnu si na podlahu.

Potřebuju sklenici vody, abych se z toho prožitého traumatu v mém snu trochu zchladila. Sakra, jak já bych si teď přála jít na chvíli ven... a tím myslím doopravdy ven. Jediné, co potřebuji, je čerstvý vzduch.