Malignant [CZ]

Ninety Five

Amelia Adams

Otevřu vchodové dveře, jenž byly osamocené téměř týden, s Harrym vedle mě. Konečně ho pustili z nemocnice a musím říct, že to byl asi nejdelší týden mého života. Vedle jeho bezvládného těla jsem seděla celé čtyři dny a pořád dokola si v hlavě přehrávala každou špatnou věc, kterou jsem mu řekla než zkolaboval. Je to velmi emocionálně vyčerpávající - představovat si, že ztratíte někoho vámi blízkého; i když to mezi vámi není zrovna růžové.

Nehledě na to, jak moc mi ublížil, pořád ho miluju. Opravdu moc, ale mé city mě můžou přivézt ještě do větší zkázy. Škoda, že nemůžu všechno zapomenout a vrátit se do jeho náruče, prohrábnout mu vlasy, zatímco spí... ale vím, že takhle to nefunguje. Lhal mi a zavraždil člena mé rodiny, nemůžu tedy jen předstírat, že se nic nestalo, a nechat to být. Netuším, kam se náš vztah bude dále ubírat a velmi mě to děsí, protože je také možné, že se přes to nikdy nebudu moct přenést.

Potřebovala bych nějaký čas být o samotě, ale nemůžu ho nechat samotného hned, jakmile se dostal z nemocnice. Zdá se sice býti v pořádku, ale neodpustila bych si, kdybych od něho odešla a zjistila, že měl další záchvat. Bude těžké být tu s ním v jednom apartmánu, ale jeho zdraví je teď na prvním místě.

Za vchodovými dveřmi se objeví zničený nábytek. Skoro jsem zapomněla, v jakém stavu jsme byt opouštěli. Rozlitý alkohol se vsakoval do podlahy a všude byly poházené věci.

Když se Harry rozhlédl, vykulil oči, jakoby si nevzpomínal na to, co tu prováděl.

„Pane bože...," zašeptá téměř neslyšně a přejíždí pohledem po obývacím pokoji.

„Jo," zamumlám a vejdu dovnitř.

„Tohle všechno jsem udělal já?" zeptá se hned.

„Jo," zopakuju a zavřu za námi dveře. Vidět to teď znovu mi vrací nepříjemné vzpomínky na to, jak všude kolem sebe rozhazoval sklo a křičel. 

„Nikdy mě nemilovala! Nenávidí mě... nenávidí mě!" ozval se Harryho řev z plných plic a jeho paže mrštily s další lahví.

Projede mnou mrazivá nepříjemná vlna. I když jsme tu spolu zažili tolik hezkých věcí, nedokážu myslet na nic jiného, než na tu bolest a slzy.

Nedělám si starosti s vyzouváním bot - ještě bych se pořezala.

„Dojdu pro koště," oznámím, udělám si culík a vyjdu ke schodům.

„Amelio, já to tady uklidím. Běž si odpočinout, moc jsi toho za těch posledních dnů nenaspala," namítne a odloží si bundu.

„Ne, to je v pohodě. Nejsem unavená," zamumlám a jdu si pro koště a pytel na odpadky. Nechce se mi teď spát - ani by to nešlo. A tak se tedy zase vrátím dolů, kde teď Harry dává do pořádku pohovku a vrací nábytek na své původní místo.

„To ty bys se teď neměl zatěžovat, sotva tě pustili z nemocnice," řeknu, jakmile sejdu schody.

„To je dobrý, drželi mě tam mnohem dýl, než bylo třeba," odpoví a já začnu zametat všechno sklo na podlaze. Uklidit tohle místo zabere spoustu času. Střepy jsou všude, alkohol je zaschlý na dřevě a místy je na něm i popel a vajgly. 

„Kdy jsi začal s kouřením?" zeptám se, když nějaké smetu na hromádku.

„Kouřím jen když jsem ve stresu," odpoví a rozhlédne se po hojném počtu vykouřených cigaret.

„Aha," zamumlám.

„No," vydechne a nervózně se poškrábe na zátylku.

Pokračuju v zametání a po nějaké době se mi podaří všechno sklo dostat na hromádku doprostřed místnosti. Harry zase začne zvedat ze země vše, co předtím spadlo - včetně světýlek, které kdysi pověsil na zeď.

„Nemusíš je zase věšet," poznamenám, když sleduju, jak se s nimi natahuje ke zdi.

„Líbily se mi tam," namítne a začne je opět věsit na připínáčky, jenž tam již byly nachystané. Připadá mi to jako včera, když jsem sem přišla a viděla je tu viset na Vánoce.

Lehce se pousměju nad tím, že se mu ty vánoční světýlka líbí, i když už jsou svátky dávno za námi a on je nesnáší. 

Až uklidím všechny střepy, budu muset zajít pro mop. S obývákem jsem hotová, a tak vystoupím na schůdek k baru a začnu rukama sbírat větší kousky na pultu a následně je házet do pytle. Harry mezitím seskočí z pohovky a rozsvítí světýlka, načež to tu hned vypadá přívětivěji. 

Jak ho tak sleduju dívat se na své dílo, omylem se říznu do prstu, což způsobí, že syknu a upustím pytel z ruky.

Harry se nad tím rámusem prudce otočí, zatímco si držím poraněný ukazováček ve druhé ruce.

Ani se nestihnu vzpamatovat a už stojí u mě, vezme mi dlaň do své a začne říznutí zkoumat. Jeho čelist se soustředěním zatne, načež mě začne táhnout do kuchyně, kde zapne vodu z kohoutku a dá mi prst pod vodu.

„Jak přesně ses řízla?" zeptá se a vytáhne ze skříňky čistý ručník.

„Nedávala jsem pozor, když jsem sbírala to sklo," zašeptám a sleduju, jak vypne vodu a stlačí mi ručník k ráně.

„Dávej na sebe pozor prosím," zamumlá, zatímco stojí nebezpečně blízko mě a analyzuje moji vyčištěnou ránu. Je tak blízko, že slyším jeho klidný dech. Natáhne se do lékárničky, ve které má především různé léky, a vytáhne z ní krabičku s náplastmi, kterou otevře a jednu z ní vytáhne. Pak odhodí ručník na kuchyňskou linku a velmi opatrně mi poranění zalepí.

„Mnohem lepší," poznamená spokojeně, zvedne mou paži k jeho rtům a jemně povrch náplasti políbí. Zadívám se do jeho zelených očí a najednou ucítím klid. 

„D-děkuju," vykoktám ze sebe. I po všech těch měsících mi stále vyráží dech, když stojí takhle blízko. Trápí mě vědomí, že po něm stále tolik toužím.

Strašně moc mi chybí.

„Nech všechno ostatní už na mě, prosím. Je to můj nepořádek, já si ho uklidím," řekne tiše a pustí mou ruku.

Souhlasně přikývnu, zastrčím si pramen vlasů za ucho, jenž mi vypadl z culíku, a ustoupím od něho. Nemůžu se takhle dál mučit, není to dobré ani pro mě, ani pro něho.

„Fajn," řeknu ještě, otočím se a nechám ho v kuchyni samotného.