Malignant [CZ]

Nineteen

Jsi moje? Co tím jako myslí? Že jsem pod jeho velením? Protože on mě nevlastní, moji rodiče mě vlastní.  Oh, moji rodiče... chybí mi. Po Adrianově smrti už se o mě příliš nezajímali. Moje máma celá léta sotva promluvila a můj otec mi začal vše zakazovat. I tak bych s nimi ale byla stokrát radši než s Harrym. Zajímá mě, jestli mě hledají. 

Po tom incidentu s obálkami ležím v posteli ve svém pokoji. Řekl mi později, že všechna ta písmena 'W' jsou jen obrácená 'M' jako zástěrka... ale zástěrka koho? Proč prostě nenapíšou to stupidní 'M' normálně...

Harry vtrhne do mého pokoje a já se leknutím posadím. Nemůžu si pomoct, ale ihned v jeho přítomnosti znervózním.

‚‚Co děláš? Neřekl jsem ti, že už máš dneska volno," překříží ruce a zamračí se.

‚‚Co ode mě ještě potřebuješ? Udělala jsem všechny domácí práce," zamumlám.

‚‚Půjdeme dnes večer ven," vysvětlí a  vyjde k šatníku.

‚‚Cože? Proč?"

‚‚Protože jsem to řekl. Je pátek a jdeme ven, trčím tady s tebou už celej týden, potřebuju pryč," řekne a rozsvítí v šatně.

‚‚No tak já tu můžu zůstat."

‚‚Ne," zamítne.

‚‚Proč ne?" povzdechnu si.

‚‚Protože jsi moje zpříjemnění, pamatuješ?" zamumlá a já protočím panenky. ‚‚Proboha, koupila sis něco jinýho než domácí oblečení?" pokračuje zatímco skenuje můj výběr.

‚‚Nevěděla jsem, že budu něco jiného potřebovat," zamumlám.

‚‚Najdi si něco na sebe tady, myslím, že ti to bude." Ukáže na oblečení, které už tam předtím bylo.

Chystá se vyjít pryč, ale ve dveřích se zastaví.

‚‚Jo a zkus tentokrát opravdu vypadat, že jdeš do klubu a ne do kláštera," řekne jízlivě.

Poté odejde a zavře za sebou dveře. Tak do kláštera jo? Dobře, jak si pan Styles přeje, obleču se tedy přesně tak, jako všechny ženy tady dole. Vytáhnu z šatníku černý overal, který odkrývá půlku břicha a celá záda, a hodím ho na postel.

Navleču se do toho tenkého černého kousku látky a podívám se na sebe do zrcadla. Cítím se nervózně z toho, kolik kůže jde vidět, ale není to to nejhorší, co jsem tu viděla. Overal je mi trošku těsnější přes zadek, ale z nějakého důvodu v něm vypadá dobře. Možná tohoto rozhodnutí budu později litovat, ale naštvalo mě, že mi řekl, že se oblékám jako do kláštera.

Přejdu ke stolu se zrcadlem. Ze šuplíku vytáhnu žehličku a mezitím co ji nechávám nahřát, rozložím si svůj makeup před sebe.

Rozhodnu se i tady zariskovat a místo lehkého líčení udělám přesný opak.

Začnu tekutou černou linkou - několikrát se mi sice nepovede, ale nakonec zvládnu nakreslit dvě stejné. Na řasy nanesu řasenku a na rty červenou matnou rtěnku, která mi je opticky zvětší.

Následně si žehličkou vyžehlím vlasy a ani ne za dvacet minut jsou perfektně rovné. Prohrábnu si je prsty a rozhodnu se je nechat volně splývat. Dojdu zpátky k šatně a vytáhnu z ní černé boty na podpatku, které mají pásek přes kotník.

Znovu se na sebe podívám do zrcadla a spolknu tvořící se knedlík v krku. Vůbec si nejsem podobná.

‚‚Amelio dělej!" slyším Harryho hlas.