Malignant [CZ]

Sixty Seven

AMELIIN POHLED PŘEDCHOZÍ KAPITOLY

Amelia Adams

„Ne!" zakřičí hluboký hlas vedle mě, který mě probudí a přinutí si rychle sednout.

„Amelio!" zařve hlas znovu, a já tak prudce otočím hlavu ke spícímu Harrymu, jež se kroutí na posteli.

Vykulím oči, když vidím, jak nedokáže zůstat v klidu a přestat křičet.

„Harry," chytnu ho za rameno a mírně s ním zatřesu ve snaze ho probudit z toho hrozného snu, který očividně má. Kůže mu celá hoří a je propocený, což mě znervózňuje ještě víc. Tohle se mu se mnou nikdy předtím nestalo, vždycky spává velmi klidně a tiše.

Nevypadá to však, že se probouzí, a tak s ním zatřesu víc a zvýším hlas.

„Harry," volám na něho a tisknu jeho potetované bicepsy.

„Ne!" zakřičí znovu a začne sebou házet dopředu a dozadu. Čelist má napnutou a zuby zatnuté - bože, vypadá, jako by měl mít každou chvíli infarkt.

„Harry!" Vezmu do dlaní jeho obličej a zakřičím na něho.

Jeho tmavě zelené oči se najednou prudce otevřou a  nekontrolovatelně tikají z jednoho rohu místnosti ke druhému. Hruď mu prudce stoupá a klesá, mezitím co mu stále svírám červené teplé tváře. Rty má vlhké a pootevřené - dívá se na mě, jako bych ho právě probudila z mrtvých.

„Co se stalo?" zeptá se a prudce se posadí.

„Začal jsi křičet ze spaní a házet sebou ze strany na stranu, jakoby se ti zdálo něco strašného," odpovím, položím mu dlaň na záda mezi jeho lokty a začnu ho pomalu hladit. Harry si prohrábne zpocené vlasy, zavře oči a zavrtí hlavou.

„Co jsem říkal?" zeptá se stroze.

„Nepřestával jsi křičet 'ne' a moje jméno," řeknu, zatímco ustaraně skenuju jeho zmatený obličej. O čem se mu to sakra zdálo, že je z toho takhle mimo?

„Aha. Promiň, že jsem tě vzbudil," zamumlá chraplavě a promne si oči.

„Neomlouvej se. Jsi v pořádku? O čem se ti zdálo?" zeptám se pro změnu já. Neměl by se cítit zle proto, že mě vzbudil - nemohl to přece ovládat. Měl noční můru.

Najednou ucítím, jak se jeho záda pod mojí rukou napnou a pohled mu ztuhne. Co se to s ním děje? 

„Musím jít," vyhrkne a vyleze z postele ven. Zmateně se na něho podívám a sleduju, jak si bere ze země džíny a obléká si je.

„Cože? Harry, jsou tři hodiny ráno," narovnám se na posteli.

„Já vím, jen se potřebuju na chvíli projít," odpoví skoro neslyšně z šatny.

Co to dělá? Vážně mě teď začíná děsit, protože se mnou odmítá mluvit.

„A kam?" zastrčím si pramen vlasů za ucho a vidím ho, jak si nasazuje černou mikinu a šedou čepici, kterou jsem na něm ještě nikdy předtím neviděla.

„To nevím. Ráno se vrátím," vyhrkne a spěchá ke dveřím. 

Ráno? 

„Harry, ty mě děsíš," zamumlám tiše a posunu se na kraj postele. Harry se zastaví ve dveřích a otočí se zpátky na mě. Světlo z chodby z jeho postavy dělá jednu velkou siluetu v kontrastu s přítmím v ložnici. 

„Neboj se... jsem v pohodě, jen potřebuju chvíli pryč. Běž zase spát," řekne monotónně, což jen prozrazuje, jak moc se snaží skrýt emoce. 

Nedá mi ani šanci odpovědět a vyrazí rychlým krokem pryč. Ramena mi poklesnou, jakmile ho slyším scházet ze schodů a po chvíli zavírat vchodové dveře. Apartmán najednou ztichne a já tu zůstávám sama - zmatená. Mám pocit, jako by to byla moje vina. Jako bych něco provedla - i když netuším co.

Předchozí dvě minuty uběhly tak strašně rychle. Byl celý rozrušený a v očích se mu odráželo tolik různých emocí, které se na povrchu snažil ukrýt. V moment, kdy prudce otevřel oči a podíval se na mě, vypadal, jako bych mu provedla něco hrozného.

Lehnu si zpět do postele, jež je bez něho studená. Křičel mé jméno ze spaní - v teroru. Když jsem ho uslyšela poprvé, přejel mi mráz po zádech. Netuším, co se to právě stalo a kde vůbec začít s přemýšlením. Jak moc špatný jeho sen mohl být, že musel tak narychlo odejít? 

Zavřu oči, zamknu všechny své otázky do jedné velké truhly a pokusím se znovu usnout.

//

Probudím se nad zvukem zavírajících se dveří. Podívám se na hodiny - 4:37 ráno.

Ani se nestihnu pořádně rozkoukat a už vidím, jak Harry vchází do ložnice a znovu tak vytváří pouhou siluetu.

Vejde dovnitř a jakmile uvidí, jak se na něho unaveně koukám, zastaví se a podívá se na mě jako na ducha - jako by byl překvapený, že jsem vzhůru.

„Ahoj," zašeptá a sundá si čepici. Jeho ruce následně popadnou lem mikiny, a stačí jeden rychlý pohyb, a stojí přede mnou polonahý.

Ahoj? To je všechno? Mohla bych se teď chovat naštvaně... a nebo to prostě nechat jít a věřit, že je v pořádku. Nechci ho znovu rozhodit svými otázkami.

„Ahoj," zamumlám a sleduju, jak se svlékne do trenek a nechá veškeré oblečení na zemi. „Jsi... v pořádku?" zašeptám, když vyleze za mnou na postel.

Namísto odpovědi se ke mně nakloní, vezme mi tváře do jeho velkých dlaní a spojí jeho hebké rty s mými, načež zavře oči a jeho rysy se ihned o něco uvolní, mezitím co se ani nehne - jen drží naše rty spojené a už jen to gesto mi vyrazí dech. Jeho dlaně mi svírají tváře tak jemně, skoro jakoby se bál, že mě rozbije.

Po chvíli se pomalu odtáhne a místnost tak zaplní tichý zvuk polibku. Neodejde však daleko, místo toho si opře čelo o mé a pohledem se věnuje stále mým rtům. 

Špičkou nosu se otře o můj, mezitím co svůj zrak teď zaměří na mé oči a propaluje je, jako by je už dlouho neviděl.

Nevím, co v tento moment udělat nebo říct. Jsem naprosto zbavena slov.

„Prostě zůstaň se mnou, dobře?" zašeptá jeho hluboký hlas. 

„Já nikam namířeno nemám, Harry," zamumlám, mezitím co jsou naše čela stále spojena.

„Já vím."

Nevím, co tím vším myslí, ale rozhodnu se ho na to neptat. Nechci, aby se tento vzácný moment pokazil.

Harry se překulí na záda a přitáhne si mě na svou hruď, zatímco leží na boku a svírá mě tak pevně, jako kdybych od něho měla být každou vteřinou odtrhnuta.