Malignant [CZ]

Sixty Six

Harry Styles

Uchopím kliku vchodových dveří, otevřu je dokořán a na tvářích ucítím náhlé teplo oproti mrazivému počasí venku.

Vejdu do vyhřátého domova, zavřu za sebou a mé smysly omámí vůně vycházející z kuchyně.

„Jsem doma," zakřičím, když si sundám bundu a pověsím ji na věšák.

„Jsem v kuchyni lásko," ozve se ze druhé místnosti Ameliin sladký hlas. Vyzuju si černé boty a vydám se do místnosti po mé pravici.

Přede mnou v kuchyni stojí Amelia, zády otočená ke mně, která se právě věnuje míchání čehosi v pánvičce na sporáku. Usměju se, dojdu k ní a podívám se jí přes rameno na všechnu tu zeleninu.

Opřu si bradu o její rameno a rukama jí obejmu kolem pasu až k sedmiměsíčnímu rostoucímu bříšku.

„Voní to parádně," zamumlám a dám jí jemnou pusu na krk.

„Za chvíli to bude hotové." Usměje se a nadále se věnuje vaření.

„Jak se cítíš?" zeptám se a pohladím ji po břiše.

„Dnes celkem dobře, dokonce jsem se nevzbudila s nevolností." Oddělá pánev ze sporáku a následně ho vypne. Poté se otočí směrem ke mně - tváře červené teplem.

„Už jen necelý dva měsíce a nebudeš se tím muset dál trápit." Obejmu ji kolem dolní části zad, propletu si prsty a s úsměvem se na ni podívám. Její paže se omotají kolem mého krku, tudíž cítím studený stříbrný prstýnek na kůži. Postaví se na špičky, aby mi mohla dát pusu, mezitím co nám v cestě stojí její značně velké bříško.

„Tati!" Uslyším nadšený hlas našeho čtyřletého syna Jamisona, zatímco utíká k nám. Odtáhnu se od Amelie, kleknu si a nechám se od něho obejmout.

„Ahoj chlape," usměju se a stoupnu si s ním v náruči. On mi úsměv oplatí, načež mu Amelia prohrábne jeho kudrnaté vlasy. „Jakto, že na sobě máš pořád pyžamo kámo?" zeptám se a podívám se na jeho modrou košili s medvídkem.

„Někdo se dneska ráno rozhodl, že ho bude nosit už navždy," řekne smějící se Amelia a rozesměje tak i Jamisona.

„Navždy?" Podívám se na něho a ze srandy otevřu šokovaně pusu. On přikývne na souhlas a usměje se, čímž se mu na tváři vyrýsují dva ďolíčky.

„Je ti ale jasný, že pokud budeš pořád v tomhle pyžamu, tak nevyrosteš a nebudeš silák?" namítnu a on se na mě zamyšleně podívá.

„Ale tati, ty taky nosíš každý den to stejné," odpoví a podívá se na mé černé tričko a černé džíny, kterých mám asi milion.

„Jenže táta už vyrostl a je silný. Ty to všechno máš ještě před sebou a přijdeš o to, jestli to pyžamo nikdy nesundáš," přesvědčuju ho. „Copak nechceš jednou být jako táta?" zeptám se a usměju se.

Rysy mého syna najednou povadnou, načež se zamračím.

„Nechci být jako ty, tati," odpoví se smutným výrazem.

„Proč?" Podívám se na jeho hnědé oči, které mi tak připomínají Ameliiny.

„Protože jsi ublížil mamince," zazní jeho hlas, načež zvedne ruku a ukáže prstem směrem za mě. Nad jeho slovy vykulím oči a projede mnou vlna mrazivé husí kůže.

Rychle se otočím za sebe, kam ukazuje, a uvidím před sebou Ameliu v kaluži krve, která jí teče z řezné rány na krku. Převrátí se mi žaludek - co se to sakra stalo?!