Malignant [CZ]

Twenty Seven

Harry Styles

O dva dny později

Otevřu železné dveře, kde byla Amelia zamčená celé dva dny.

Světlo prosvítí prázdnou celu a odhalí Ameliu sedící v rohu na zemi s pokrčenými koleny k hrudi. Otočí se a podívá se ke zdroji světla, ale poté si nad tím náhlým zářením zakryje obličej dlaní.

‚‚Jdeme." Rozlehne se můj hlas místností.

Váhavě se postaví na nohy ve stejném oblečení, ve kterém jsem ji tu před osmačtyřiceti hodinami nechal. Rukou si odkryje obličej, ale stále si nezvyká na světlo a musí přimhouřit oči. 

Pod očima má velké tmavé kruhy a vlasy špinavé a rozcuchané. Rty má popraskané a její tričko, které jí předtím dokonale sedlo, je teď vytahané a padá jí z jednoho ramene, čímž odhaluje ramínko podprsenky.

Vypadá ztraceně, unaveně a zlomeně.

Projde kolem mě ven z cely. Hned na to se zastaví a chytne se za hlavu nad tím přívalem světla. Nohy se jí podlomí a já ji chytím, aby nespadla. Nedokáže ani pořádně stát potom, co dva dny neviděla nic jiného než temnotu.

‚‚Můžeš chodit?" zeptám se.

Neodpoví mi a místo toho se rovnou pokusí jít rovně po chodbě, ale znovu ztrácí rovnováhu, takže se rozběhnu, aby mi dopadla na hruď místo na zem.

Povzdechnu si a vezmu ji do náruče. Neprotestuje, jen v tichosti položí hlavu na mou hruď a zavře oči. Jednou rukou ji držím pod koleny a druhou pod zády.

Wau, musí být fakt vyčerpaná, když mě nechá ji nést - a vlastně se jí vůbec dotýkat. Jakmile se ale dostane do apartmánu a umyje se, dá se znovu do kupy a všechno bude při starém.

Dojdu k výtahu a jediné, co jde slyšet, je její lehké dýchání. Obličej má bledý a její tělo vypadá tak slabě, je mi jasné, že za poslední dva dny nesnědla nic, co jí kdo podstrčil, protože ji znám - už za normálních podmínek jí málo, takhle ve stresu se určitě žádného jídla za tu dobu nedotkla.

Dva dny ve tmě, ve které nevidíte a neslyšíte nic než své myšlenky, může pro některé lidi být těžké. Vypadá to, že to hodně odnesla její psychika, protože mi připadá jako jiný člověk. Myslel jsem, že jakmile ty dveře otevřu, bude na mě zase křičet a nazývat mě psychopatem nebo dalšíma sračkama.

To se ale nestalo. V tichosti se pokusila zvednout, jít ven, a pak mi spadla do náruče, když zjistila, že to nedokáže.

Její dlaně jsou v pěst zatímco jsou položené na mé hrudi, což znamená, že v ní pořád nějaká síla a chuť bojovat zůstala. Zanedbané hnědé vlasy jí splývají dolů a její obličej bez jakéhokoliv pohybu leží na mém těle.

Je zlomená.

Já jsem ji zlomil.

Nesu ji v náruči celou cestu zpět do bytu. Když jsem došel ke vchodovým dveřím, vzal jsem ji za zápěstí a přiložil jí ho ke skeneru, aby se otevřely. Mohl jsem naťukat kód sám, ale očividně mám plný ruce.

Vejdu s ní dovnitř, zabouchnu za sebou nohou a v botech jdu rovnou po schodech nahoru. Vím, že nesnáší, když v baráku chodím v botách, ale to je mi u prdele.

‚‚Musíš se umýt a odpočinout si," zamumlám, ale neodpoví mi. Žádnou odpověď jsem ale ani nečekal.

Dojdu až do koupelny a posadím ji na zavřený záchod. Ihned se shrbí a sklopí hlavu.