Malignant [CZ]

101

Amelia Adams

Ruce se mi třesou, když v jedné tisknu dopis a ve druhé stříbrný řetízek. Celý text si přečtu hned několikrát jen pro ten pocit, že tak ve své hlavě slyším jeho hlas.

Brečím a brečím - netuším, jak přestat. Ten dopis mě rozcupoval na kousky a mám pocit, že část mě zemřela s ním. On věděl, že tento den přijde. Vložil do tohohle kusu papíru své srdce - udělal něco, co bych nikdy nečekala, že udělá. Jeho slova byly tak nádherný a zároveň tak zvrácený. 

Zavřu oči a opřu si hlavu o sklo. Snažím se uklidnit svůj dech a znovu nad sebou získat kontrolu, ale nedokážu to. Mám pocit, že jsem smyslů zbavena. Slzy mi nepřestávají smáčet mé oblečení a můj dech začne být trhaný. Nevím, co se sebou dělat.

Miloval mě, miloval mě tak moc - a já to věděla, ale nikdy mi nedošlo, že se v té jeho temné mysli nachází i tyhle krásné myšlenky. Napsal mi ten dopis, aby mi vyjádřil, jak moc jsem pro něho znamenala... jenže já mu to říct nestihla.

A teď je pryč.

Nestihla jsem mu říct, jak sebevědomá jsem díky němu byla, nebo jak neobyčejně jsem se cítila pokaždé, co mě líbal. Milovala jsem ho víc než kohokoliv na téhle planetě. Naučil mě tolik věcí - jak být silná, jak důvěřovat, jak milovat.

Ten nejkrutější muž na světě mě naučil, jak milovat.

Hojil mé rány stejně tak, jako já nevědomky hojila ty jeho. Zažehla nás neplánovaná jiskra, nepodařilo se nám své city potlačit a vytvořili jsme díky tomu něco krásného. Byli jsme naprosto odlišní, ale naše srdce si i přesto navzájem rozuměly.

Náš vztah byl už od začátku toxický. Já jsem byla naivní devatenáctiletá holka, která toho mimo své rodné město moc nezažila, a on byl psychopatický sériový vrah, který toužil po ubližování ostatním.

Ale i tak jsme se zamilovali - hluboce. Ten pocit lásky byl pro nás pro oba tak nový a ani jeden z nás vlastně nevěděl, co dělá. Časem jsme narazili na spoustu překážek, ale to se stává, když jediné, co víte, je, že se milujete.

Vždycky byl tak přitažlivý, tak nebezpečný - a mně se to možná ve skrytu duše líbilo. Z jeho granátově zelených očí vyzařovalo tajemno a kdybych se nikdy nenutila do poznávání jeho opravdového já, asi bych nikdy nepřišla na to, jak milující člověk to vlastně byl.

Díky němu jsem si uvědomila, že se v temnotě skrývá tolik světla  a naopak - ve světle, které jsem myslela, že znám, číhá tolik temnoty.

Jakmile ucítím studený vánek, otevřu oči a podívám se na staré dřevěné vchodové dveře. Nevím, jak dlouho už tu sedím; nějaká doba to už bude. Harry mi rozkázal, že ihned jak se octnu tady nahoře, mám zamířit do nějaké chaty... jenže mně se nechce odejít.

Vítr pronikající dovnitř mě poněkud děsí, protože i když jsem tady už takovou dobu, ještě jsem se ani jednou nepodívala ven. Harry chtěl, abych se podívala na stromy - abych viděla skutečnou krásu světa...

Pomalu se zvednu na nohy, dopis strčím zpět do obálky a obálku do kapsy od kožené bundy. Jeho řetízek si následně nasadím kolem krku, tudíž mi sahá téměř až k břichu. Dech mám stále trhaný a ruce se mi třesou důsledkem úzkosti, a tak si je dám do kapes. Pak se váhavě rozejdu ke vchodovým dveřím a otevřu je.

Jakmile tak učiním, do tváře mě uhodí mírný vítr a s lehkostí mi odvane vlasy z obličeje. Je studený, ale možná je to jenom důsledkem toho, že mám mokré tváře. Rozhlédnu se ven a zjistím, že se nacházím v lese - a stromy jsou tu úžasné. Plíce mi zaplní čerstvý vzduch a já s nádechem zakloním hlavu a podívám se na koruny stromů tančící ve větru.