Trust Me...

35.

Ahoj Všichni! (:
Moc dekujů za tu neuvěřitelně obrovskou podporu v komentářích (:
Díl je věnovaný: natsekTomickova, kypr2002, Niky7168

Probudila jsem se strašně brzo. Asi tak ve čtyři hodiny ráno. Protřela jsem si oči a otočila se na Ashovu stranu. Moje ruka si to směřovala k němu, ale sáhla do prázdna. Ash tam nebyl. Tohle mě dostatečně vzbudilo na to, abych se posadila. Pro jistotu jsem si ještě jednou promnula oči, ale i tak tam nebyl. Rychle jsem se postavila a v tu ránu mě zase zabolelo břicho. Okamžitě jsem se za něj chytla a zaúpěla.
Kde je? Potřebuju ho!

Šla jsem do koupelny. Myslela jsem, že tam bude, ale nebyl. Dobře ještě může být v kuchyni. Vyčistila jsem si zuby a zamířila jsem právě tam. Pozorně jsem zůstala stát uprostřed a rozhlížela se kolem.

Nikde nikdo.

Otočila jsem se k lednici, na které byl magnetkou přichycený přehnutý papír a na něm bylo napsáno moje jméno. Papír jsem sundala z lednice a pomalu ho rozevřela.

Ahoj Mel,
asi mě teď hledáš po celém domě a jsi v rozpacích se starostmi, kde jsem, ale jel jsem s tátou na to turné. Překecali mě všichni z kapely a Tiff. Jo Tiff ze školy. Její táta je basista, takže jela taky s ním. Aspoň se tu nebudu nudit.
Vím, že jsi to takhle nechtěla a taky vím, že by jsi mě teď nejradši zabila, protože si tě dokážu představit. Budu ti každý den psát SMSku slibuju.
Promiň.

Ash xx

Už od první chvíle, od přečtení prvního slova jsem věděla, co bude následovat. Dopis jsem ani pořádně nečetla, jen jsem ho přeletěla očima, protože slzy které my bránili ve výhledu tu byly okamžitě.

Nezajímají mě ty řečičky kolem...

Nezajímá mě s kým tam jel...

Nezajímá proč tam jel...

Hlavní je, že tam jel...

Že mě vůbec dokázal opustit, vlastně nás.

Ani nevím na jak dlouho... Nevím nic.

Jediné co jistě vím je, že papír leží zmuchlaně na zemi a já utíkám do pokoje, kde už bydlím sama. Rozrazila jsem dveře a zastavila jsem se před poličkou, na které byly naše společné fotky. Vzala jsem jednu do ruky a snažila se rozmrkat všechny ty slzy, jen abych na ni viděla.

„Nenávidím tě" zašeptala jsem „Nenávidím!" rozpřáhla jsem se a rámeček s fotkou prudce hodila o zem. Klidným domem se rázem rozlehl třískot skla.

Slzy se spustili znovu a já jsem je pouštěla na povrch. Slzy padaly na zem stejně jako ostatní, rámečky které jsem smetla na zem. Následně jsem otevřela skříň, kde bylo ještě pár kousků jeho oblečení. Strhávala jsem ho z věšáků a házela na zem. Z šuplíků jsem začala všechno vyhazovat, ale něčí ruce mě ze zadu objaly.

„To bude dobrý" utěšoval mě ten hlas. Byla to Kat.

„Nebude!" zařvala jsem.

„Ale bude já se o vás postarám" zarazila jsem se.

„O nás?"

„Ash mi to řekl" odmlčela se „že čekáte miminko"

„Tak proč odjel?!" zalkla jsem se „ já ho, my ho potřebujeme!"

„Já to znám" tiskla mě v objetí.

Chtěla jsem říct, že to nezná, ale naštěstí mi hned došlo, že Mark je vlastně v jednom kuse pryč a teď ji opustil i syn. Panebože je na tom ještě hůř než já.