Trust Me...

1.

Tak, už znáte to nejdůležitější z mé minulosti, takže teď bych vám ráda řekla něco o obě samé.
Momentálně je mi 17 let a chodím na gympl. Tím, že mamka umřela a já nebyla plnoletá, tak jsem měla možnost jít k babičce nebo do děcáku. No k rodině to je lepší, aspoň mám nějakou oporu. Ale ten režim je úplně strašný. Nic mi nedovolí a v jednom kuse nade mnou chce mít dohled. Jako bych byla nějaké malé dítě. I když jsem skoro plnoletá, ale to ji vůbec nezajímá. Na gymplu jsem pro to, že se učím fakt dobře až na chemii. Nemám žádného kamaráda, kterému bych se mohla se vším svěřit…možná tak deník a to je vše. Ve škole jsme rozdělení na takové třídní skupinky. Kluci jsou rozdělení na : IQ tykve, s tím že se nedokážou bavit o ničem jiném než počítačích a jejich chování bych zařadila o několik ročníku níže. Pak tu máme takové ty těžké swagery s kalhoty někde pod prdelí a kšiltkou na hlavě.  Tihle se často připojují k partičce Lauren. To jsou takové ty královny školy v čele s Lauren. Je fakt pěkná a má hezké oblečení snad sen každého kluka. Každá holka se s ní snaží vycházet dobře a bavit se s ní co nejvíce, protože když jí dostatečně nevlezete do prdele, tak jste nic, no možná něco jste, obětí neustálých narážek a dobírání si. Asi jako já. A pak tu máme mě a můj spolek o jednom členu a tím jsem já, Melánie Roothová. Asi jsem vám ještě neřekla všechno, jsem obětí šikany od té doby, co má Lauren nového kluka. Získala toho nejhezčího ve třídě. Taky jsem po něm pokukovala, ale on by někoho jako mě nikdy nechtěl.  Většinou mě zkope on a Lauren se tomu jenom hihňá.

Ale dost musím vstávat, jde se do školy. Naštěstí nikdo ráno není doma. Fakt nemusím slyšet křik babičky i ráno před školou. Sejdu po schodech dolů do kuchyně a zamířím k lednici, která je skoro poloprázdná,ale nakonec vyhrabu jogurt. Zkontroluju, jestli není prošlý, protože to se tady stává skoro pořád. Pokračuju do koupelny, horká sprcha po ránu je nejlepší. S pohledem do zrcadla na moje modřiny všude na břichu a stehnách se mi chce zvracet. Cítím, jak se jogurt vrátil do mého krku, ale zůstal tam. Naštěstí. Jen to nebylo z toho, že by mi jogurt nechutnal, ale tím že se mi nechce jít do školy pro další modráčky. Podívala jsem se na hodiny a zděsila jsem se, autobus jel za 5 minut. Rychle jsem vyběhla do mého pokoje a naházela na sebe to první, co jsem uviděla. Popadnu batoh a celou cestu běžím v naději ať autobus stihnu. Už jsem ho viděla, jak se vynořil ze zatáčky a já přidala. Z chodníku, po kterém jsem běžela, vystupovaly různě kachličky a nějaké dokonce chyběli a já při mém štěstí jsem o jednu takovou zakopla. Spadla jsem na koleno, ale na to nebyl čas. Blezkově jsem se zvedla a na poslední chvíli doběhla autobus.

Nastoupila jsem a vnímala, všechny ty pohledy, které na mě směřovaly. Nebylo to moc příjemné. Prošla jsem autobusem až na konec a sedla si sama. S každou zastávkou jsme se blížili ke škole víc a víc a já poznávala více známých tváří. Nikdo si však vedle mě nesedl. Někteří dokonce raději stáli, než aby si vedle mě sedli. Konečně jsme tady! Nemotorně jsem se dopravila do třídy a sedla si do poslední lavice kde sedím jak jinak než sama. Otevřela jsem knížku Chemie a studovala poslední kapitolu, co jsme probírali. V tom jsem uslyšela „Podívejte na tu ubožačku! Už se zase šprtá“ Ten hlas bych poznala všude. Byla to Lauren. Zvedla jsem pohled a zjistila jsem, že se na mě dívají všichni, co doposud seděli ve třídě. Lauren mě doslova propichovala pohledem a myslím, že kdyby to šlo už byla mrtvá. Všimla jsem si, že má zase nějaké nové bílé šaty. Další narážka byla tu  „Podívejte ani na pořádné oblečení nemá! Chodí v roztrhaných džínách!“ To mě udivilo,protože já žádné roztrhané džíny nemám a sklopila jsem hlavu níže, abych se přesvědčila. A Doopravdy! Měla jsem díru na koleni, z kterého valila krev. To muselo být z mého ranního divadla před autobusem, pomyslela jsem si.  Zvedla jsem se a šla si k umyvadlu pro ubrousek. Lauren mi ale zatarasila cestu. A začala si mě dobírat.
„Co ty jsi to za šprta? To nemáš nastudovanou módu? Co se teď nosí?“ a u toho se otočila na svých jehlových podpatcích a svými hustými vlasy, které byly svázané do copu, mě švihla přes obličej.
Udělala jsem krok do zadu, protože jsem nestála o další ránu do obličeje. To by mi tak ještě  scházelo, aby si mě podával její cop. „Ona se mě snad bojí, no podívejte, ona přede mnou couvá!“ a povýšeně zvedla obočí a usmála se křivým úsměvem. Položila své ruce na moje ramena a jemně mě žduchla. „Lauren, necháš mě projít?“ řekla jsem, ale ona se začala smát. Došly mi nervy, prostě jsem se kolem ní prorvala pro ubrousek, co mě momentálně zajímal nejvíc. Utrhla jsem si a začala jsem si utírat koleno, když v tom se třídou rozlehl Laurenin křik. Podívala jsem se na ní a ona držela v ruce napnuté, bílé šaty, na kterých byla červená skvrna. Došlo mi, že to je moje krev a dostala se tam tak, jak sem se kolem ní drala. Začala utíkat ven ze třídy, ale zrovna do třídy vešel Hemmings…její kluk. „Zlato podívej! Moje nové šaty!“ vzhlédla k němu, jelikož byl o hlavu větší než ona a v rukou měla pořád kus napnuté látky uprostřed s červenou skvrnou. „Jsou nové a stály majlant!“ vzlykala „a ta kráva mi je ušpinila“. Ukázala na mě a s jejím nalakovaným ukazováčkem se zvedl i jeho pohled. Šel ke mně a já věděla, že rozbité koleno nebude jediná bolístka, co si dneska odnesu domů.