Trust Me...

2.

V tom začalo zvonit a já se chtěla vrátit ke svému místu, ale zabránil mi v tom. Postavil se přede mě a chytl mě pod krkem. Musela jsem se mu dívat do očí, jinak to ani nešlo. I když to byl ostatně nejhezčí kluk ze školy, žádný jiný kluk u mě nebyl dosud tak blízko jako on. Nebyl přesně můj typ, ale musela jsem se dívat do jeho svítivě modrých očí. Cítila jsem strach, ale taky jeho vůni. Polkla jsem. On pomalu otevřel svoje ústa. Měl strašně plný spodní ret a na pravé straně měl piercing ve tvaru kroužku. Z jeho úst vyšlo „tebe jsi…“ Ale v tom vešla do třídy naše stará chemikářka. S pohledem na nás dva se zastavila a náhle mě Hemmings pustil, ulevilo se mi. Šla jsem do poslední lavice a dívala jsem se pozorně pod nohy, abych zase nezakopla. Posadila jsem se na židli a ucítila na sobě Lukův pohled. Nechtěla jsem se na něj podívat, raději jsem uvažovala, co tak mohl chtít říct. S každou myšlenkou jsem se bála ještě víc. Nervózně jsem klepala nohou a mačkala si mikinu.

„Melánie?“ Vybídla mě učitelka, abych řekla správnou odpověď. První jsem si vůbec nevšimla, že mě volá, to až na podruhé.

„Melánie Roothová?“ zvýšila hlas učitelka

 „Ano?“ Ozvala jsem se.

„ No žádné Ano, ale odpověz na moji otázku“ řekla učitelka s netrpělivým výrazem na tváři a knížkou v ruce.

„Já, Já…“ Nevěděla jsem absolutně, na co se ptala, v hlavě jsem měla jenom Luka a ten jeho nenávistný pohled. Snažila jsem se dokončit větu, co mi chtěl říct Luke a ne odpovědět na otázku té staré ropuchy.

„No nemám na to celou hodinu, to tady s tebe tahat jak s chlupaté deky“ odsekla, prstem si posunula brýle na svém nose a oslovila dalšího spolužáka, aby odpověděl za mě. Naběhl jí na tváři spokojený usměv, protože spolužák odpověděl dobře a ona se znovu otočila ke mně.

„Takže Roothová, zopakujte správnou odpověď,“ znovu mě vybídla.

„No, když já..“ Nevěděla jsem, co mám říct, protože jsem zase nevnímala.

„Tohle nebudu trpět Roothová! Okamžitě mi přineste žákovskou knížku na stůl! Okamžitě!“ křičela po mně.

„Ale já…“

„Žádné ale! Řekla jsem hned!“

„Ano paní učitelko“ Zvedla jsem se a položila žákovskou na katedru. Stála jsem vedle ní a přes rameno jsem se dívala, co mi tam píše. Stálo tam Nevhodné chování a nepozornost v hodině. Zakončila to svým podpisem připomínající klikyhák a podala mi žákovskou knížku zpět do ruky.

Ale ne! Ten moment, kterého jsem se nejvíc bála…Hodina skončila. Nevěděla jsem, co mám dělat, jestli zůstat sedět ve třídě na svém místě, nebo jít na záchod a zavřít se do kabinky. Tam přece Hemmings nemůže.tak dlouho jsem seděla na místě, až jsem uslyšela další zvonek, který naznačoval začátek hodiny a já zjistila že mi nic neudělal. Neudělal mi nic po zbytek dne.

Celou cestu domů jsem uvažovala, proč mi už nic neudělal, ostatně ani Lauren si už neotevřela tu svoji nevymáchanou hubu plnou urážek na moji osobu. No teď už jsem doma a moje denní náplň dne je, že jdu na hřbitov za mou mamkou. Hřbitovní zeď je vysoká asi dva metry a tvoří ji sloupky a mezi nimi je železný plot. Nechodím normálním vchodem, ale nad hrobem moji mamky roste strom, takže jdu kolem hřbitovní zdi, narazím na můj strom a vylezu na něj. Sedím na větvi přímo nad hrobem mamky a říkám jí, co se dneska stalo. Když v tom uslyším něčí pláč. Jde poznat, že to je klučičí pláč. Posunu se kousek na větvi, abych ho viděla.

V tu ránu jako by mě zasáhl Amorův šíp, zamilovala jsem se. Seděl na lavičce a díval se před sebe na náhrobní kámen. Nikdy před tím jsem ho na hřbitově neviděla. Byl tak krásný, hezčího kluka jsem nikdy neviděla. Bronzové vlasy mu trčely do všech stran, v hlavě měl složený tmavě modrý šátek do tvaru čelenky, zavázaný vzadu. Smutek z něj šel poznat i na takovou dálku jako jsem já od něj. Poznal by to i slepý. Měl ty nejsmutnější oči na světě. Po chvíli změnil svoji polohu z normálního sedu tak, že opřel své lokty o kolena a smutnou tvář schoval do dlaní. Začal sebou třást a já poznala, že začal znovu brečet. Pozorovala jsem ho, ale neměla jsem odvahu k němu přijít, přece jen jsem ho viděla poprvé. Moje oči se na něj dívaly tak dlouho, dokud se nezvedl a neodešel. Už se začalo stmívat a já se po chvíli, vydala taky domů.

Přišla jsem domů a tam už na mě čekala babička, která mi nic neřekla, protože moc dobře věděla, že chodím na hřbitov denně.

„Ahoj“ pozdravila jsem babičku.

„Ahoj, něco nového?“ oplatila mi pozdrav

„Ne nic, vše při starém“ zalhala jsem a nahodila falešný úsměv, jen aby se mě už na nic neptala „jdu si dělat úkoly babi“ i když jsme žádné neměli…

„Dobře“

Vyběhla jsem do pokoje a vzpomněla jsem si na tu poznámku. Kdyby to babička zjistila, je po mně. A tak jsem vytáhla žákovskou a zfalšovala podpis. Pak jsem sebou praštila do postele, popadla deník a psala, co se dneska stalo. Nejvíc jsem toho napsala o klukovi s čelenkou ve vlasech.

Nejvíce mě ale trápila otázka, na kterou jsem si nebyla schopna odpovědět… uvidím ho ještě?