Trust Me...

8.

Ahoj jsem zpátky! :) Dneska jsem přijela v osm ráno a autobusem jsme jeli dohromady 12hodin a k tomu jsme měli zpoždění. Myslela jsem, že v tom autobuse umřu za živa, ale naštěstí jsem měla blok a tak jsem se zabavila psaní nových dílů :3 a řeknu vám bude to ještě zajímavé :33 :D

Doufám, že se vám líbí! (:

Udělalo mi strašně obrovskou radost když jsem viděla 500 čtenářů Woohoo! (: Jen žasnu, jste úžasní a zlepšujete mi den ! (:

Po té době, co jsme si navzájem zírali do očí, mě doprovodil domů. Rozloučili jsme se v objetí a domluvili se, že se zítra zase sejdeme. Doma jsem si to všechno zapsala do deníku a pak jsem se přemístila ke kreslení. Kreslila jsem, co mě napadlo, ale nejvíce jsem si vyhrála s portrétem Ashe. První portrét kde se smál. Ten jeho dokonalý obličej se lehko pamatoval a ještě lehčeji kreslil. Byla jsem si více než jistá, že na jeho obličej nikdy nezapomenu, ale musela jsem si ho nakreslit, abych se na něj mohla dívat, když se mnou zrovna nebyl. Nemohla jsem mu odolat. Šla jsem si lehnout a s hlavou zabořenou hluboko v polštáři, jsem přemýšlela o zítřku. Mám mu dát pusu? Co když mu neodolám? Bude vůbec chtít? Mám strach z toho, že se mu to nebude líbit. Ale na druhou stranu, proč by se dneska takhle choval? Proč řekl, že to spolu zvládneme? Proč řekl, že jsem krásná? Líbím se mu? Mám od toho čekat něco víc? Nakonec se mi s hlavou plnou podobných otázek, podařilo usnout.

Ráno bylo jako každé jiné... snídaně, hygiena a obléci se do nějakého pohodlného oblečení. Zkrátka každodenní ranní rutina. Posbírala jsem poslední učebnice, co leželi na stole, podívala se na včerejší portrét Ashe, který mi vykouzlil úsměv na tváři a s dobrou náladou jsem vyrazila do školy.

Cesta autobusem vedle prázdného místa, byla stále stejná. Tedy aspoň do té doby, než si vedle mě přisedla jedna z Laureniných poskoků.

„Ahoj“ promluvila ke mně tichým hlasem.

„Ahoj, potřebuješ něco?“

„Ne nepotřebuju, jen buď dnes opatrná“

„Proč?“ pohlédla jsem na ni s udiveným výrazem ve tváři.

„Jenny totiž na tebe zuří“

„Proč?“ a můj udivený výraz byl ještě větší.

„To nevím“

„Aha, děkuji za upozornění" poděkovala jsem a se zvrásněným čelem a pozvednutým obočím jsem koukala na nějaké místo před sebe. V hlavě mi běhala otázka, proč mi to vlastně říká? Přece drží s Lauren, tak co to sakra mělo znamenat?

Celou dobu ve škole se všichni chovali normálně, až na mě. Byla ze mě znát moje neobvykle dobrá nálada. Díky tomu jsem jen získala pár vražedných pohledů od Lauren. Nic víc. Začínalo mi to být divné. Před čím mě jen ta holka ráno varovala? Možná to byl jen vtip. Ale nebyl. Už jsem chtěla vyjít ze školy, když v tom jsem uviděla Lauren s Jenny, Hemmingsem a nějakými dalšími dvěma kluky. Nebyla jsem pesimista, ale tohle fakt nebylo dobrý. Projel mnou strach a ztuhlo mi v žilách. Zaťala jsem ruce v pěst a přestala dýchat. Tiše jsem doufala, že kolem nich projdu bez povšimnutí, ale nevyšlo to.

"Melánie!?" zavolala na mě Lauren. Tohle jsem ignorovala, ale pak po mně začali pokřikovat všichni. Zastavila jsem se a otočila se čelem k nim. Pomalu se ke mně blížili a já nevěděla, jestli mám začít utíkat nebo jít k nim. Nicméně jsem stála zaražená tak dlouho, dokud oni nepřišli ke mně.

„Tak co? Pochlub se nám ne? Co nového a tak!“ vypustila z úst Lauren, na kterých mimochodem měla tolik lesku na rty, kolik já jsem neměla v průměru za celý svůj život na svých. Všichni se na mě dívali tázavým pohledem, natěšení na mojí odpověď.

„Vše při starém“ řekla jsem tichým hlasem, nechápajíc co se děje.

„Takže madam nám bude lhát?“ vykřikla Lauren s mírným zlověstným úsměvem a založila si ruce na prsou.  Byla jsem zaskočena její reakcí, jelikož jsem vůbec nevěděla, jakou odpověď ode mne očekává.

„Nelžu vám a chci jít domů“ oznámila jsem a udělala krok do zadu, ale narazila jsem do Hemmingse. Utvořili totiž kolem mě kroužek, z kterého nebylo cesty ven. Už jsem tušila, k čemu se tu schyluje, ale nevěděla jsem proč, důvod.

„Domů teď teda rozhodně nepůjdeš“ Prohlásila Lauren a pokynula klukům, aby mě vzali za ní. Chytili mě tak silně, že už teď jsem věděla, že tam budu mít otlaky a vymanit se jim, bylo nemožné. Táhli mě opačným směrem, než jsem bydlela.  Mezi tím, co mě někam táhli, vzpomněla jsem si, že máme s Ashem schůzku. Bylo mi jasné, že dneska už nedorazím. Přitáhli mě na jakési místo mezi domy. Byla tam tma. Hodili mě na zem, do špíny nebo co to bylo a začali do mě kopat. Pokusila jsem se utéct, ale marně. Schytala jsem dvakrát tolik.

„Proč, proč tohle děláte?“

„Ty to nevíš? Uvidím, jak se teďkom budeš Antonovi líbit.“ Promluvila poprvé Jenny.

Nechápavě jsem se zatvářila. Jak může znát jeho jméno? Já jí ho neřekla, tím jsem si byla stoprocentně jistá.

„Co stojíte? Pokračujte!“ Pokynula a Jenny zapnula svůj mobil.

V bolestech jsem se svíjela a čekala jsem, co s ním udělá. Za chvíli přišla a mobil mi nacpala před obličej.

„Pozdrav ubožačko!“

Mlčela jsem.

„Tak ona nebude dělat, co já chci?!“ hystericky vykřikla a kývla na kluky a já utrpěla tři pořádné další kopance od každého blbečka jeden. Všechny bolely stejně a taky byly všechny do břicha.

„Tak co, budeš mluvit?“

Nohy jsem skrčila a přitáhla si je ještě blíže k hlavě a rukama si zakryla obličej.

„Prosím“ vypadlo ze mě.

„No podívejme, ona prosí o další!“

„Ne prosím už dost, pusťte mě, prosím“ Naivně jsem si myslela, že to pomůže, ale nepomohlo. Postupně jsem dostávala jeden kopanec za druhým. Ruce jsem si tiskla k obličeji a konečky prstů jsem zaťala v pěst. Pociťující každý kopanec mi stekla po obličeji slza… První, druhá a pak už mi tekly proudem. Za chvíli už jsem neměla sílu absolutně na nic. Ani na brek. Naposledy jsem pomyslela na Ashe, byl to on, moje štěstí… Ale za chvíli jsem neměla sílu ani na to myšlení. Jen jsem registrovala chlad, který stoupal z té špinavé země pode mnou. Tři idioty nade mnou koupouc do mě a naposled tu byly Lauren a Jenny, co si mě natáčely a já jsem už myslela, že dneska, tady a teď umřu. Řeknu vám, takovou bezmoc a bolest k tomu jsem nezažila. Když víte, že vám nic nepomůže, možná tak jejich vyčerpání, ke kterému se ani v nejmenším neschylovalo, tak je to sakra špatný. Pomalu jsem upadala do bezvědomí a za chvíli už jsem tam jen tan tak bezmocně ležela nevnímajíc nic okolo sebe. Ani tu ukrutnou bolest.

Votes? (:

LOVE YOU **