Trust Me...

6.

„Krásné jméno, “ řekl a usmál se na mě „Ale můžu ti říkat Mel?“

„Jasně že můžeš“ on by mohl se mnou dělat úplně všechno, ale to jsem mu raději neříkala nahlas, sotva znám jeho jméno. Nemohla jsem si pomoct, byl tak dokonalý.

„Můžeš mi říkat Ashi“

„Dobře Ashi“ zasmála jsem se.

„Co noha?“

„Ráda bych řekla, že dobrý, ale bolí mě a já musím být za chvíli doma“

„Aha tak to jo. A kde bydlíš?“

„Tady kousek asi tak 15 minut pěšky“

„Tak to máme stejnou cestu“ řekl a vzal mě za ruku. Nemohla jsem tomu uvěřit, on mi podal ruku!

Vyšli jsme ze hřibovu normálním východem, kterým jsem nechodila skoro vůbec. Byl celkem rychlý a zdálo se mi, jakoby stále zrychloval.

„Můžeme trochu zpomalit prosím?“ konečně jsem otevřela pusu, abych se vyjádřila, protože ta noha mě dost bolela.

„Já jsem debil, proč jsi to neřekla dřív? Já tě tady tahám už 5 minut a ty se tu trápíš!“ okamžitě se zastavil a vzal mě do náruče.

„Co blbneš? Dostaneš kýlu! Okamžitě mě pust, jsem těžká!“ Začala jsem křičet a bouchat do něj, ale vůbec mi to nepomohlo. Dělal, jakoby mě neslyšel a já jsem zjistila, že proti němu nemám žádnou šanci. Když jsem se trochu uklidnila, umístila jsem mu moje ruce kolem krku.

„Nevadí?“ raději jsem se ujistila.

„Vůbec ne“ Odpověděl s úsměvem na tváři, na které mu okamžitě vyskočily dolíčky. Začala jsem si ho prohlížet. Až teď jsem si všimla, jak má vypracované tělo. Po dlouhé době jsem se s někým cítila bezpečně.

„Kdo byla ta holka, co na tebe pokřikovala?“ přerušil to trapné ticho.

„To byla-to byla moje spolusedící.“ Nevěděla jsem, proč se na to ptal… Aby vyplnil ticho? Nebo se mu snad líbila?

„A to by ti jako nepřišla pomoct, kdybych tam já nebyl?“

Jó tak na to bych taky chtěla znát odpověď.

„Já nevím, my se moc neznáme, víš…je u nás nová asi týden“

„No a řekneš mi něco o sobě?“ změnil téma, znovu se usmál a u toho se na mě podíval. Naprosto jsem se ztratila v jeho očích. Úplně mi došla slova, jen jsem se na něj dívala.

„Co je?“ zeptal se, když zjistil, že neodpovídám.

„Můj život není ničím zajímavý“ lhala jsem… Nechtěla jsem, ať zná mou minulost. Nebo chtěla? Ani nevím, znám ho teprve hodinu a to je dost málo na svěření se. Podívala jsem se na hodiny a zjistila jsem, že už jsem měla být doma.

„Sakra!“

„Děje se něco?“

„Jo už jsem měla být doma…Babička mě zabije“

Smál se tomu, ale já to myslela vážně. V tom se mu ve tváři vytvořil nechápavý pohled.

„Babička?“ opakoval „ty žiješ s babičkou?“

„No ano a ještě o mě nevíš všechno, tohle je jen začátek, můžeš mě prosím pustit? Musím domů“ vysmekla jsem se mu z náruče, z které se mi mimochodem vůbec nechtělo.  Nebránil mi, a položil mě na zem a svoji rukou mě pohladil po tváři.

„Uvidíme se ještě?“ Zeptal se, se smutným výrazem ve tváři.

„Uvidíme“ Odpověděla jsem a pomalu jsem se od něj vzdalovala.

Takže máme tu další díl.Je sice trošku kratší, ale doufám, že se vám příběh zatím líbí! (:

Děkuju za 230 čtenářů :OO Moc si toho vážím (:

Nezapomeňte na Votes! (:

LOVE YOU ** (: