Trust Me...

9.

Ahoj Všichni další díl! (: Dala jsem ho celkem brzo, protože jste si o něj tak moc prosili :3

Jsem Neskutečně ráda, že se vám líbí! (:

„Haló Slečno? Haló jste v pořádku?“ Probralo mě až tohle, něčí hlas. Těžce jsem zvedla moje oční víčka a nad sebou jsem uviděla jakousi neznámou starou dámu. Lehce se mi mlžil pohled.

„Jste v pořádku? Ukažte, pomohu vám vstát “ a pomohla mi na nohy.

V pořádku? Jak bych mohla být v pořádku? Neměla jsem ani odvahu, se podívat se na své tělo, které mě tolik bolelo, ale ve tváři jsem nic neměla, nebo jsem si to aspoň myslela, protože paní na můj obličej nijak nepoukazovala.

„Jste v pořádku?“  Zeptala se snad po desáté.

„Prosím vás, kde to jsme? Jak se dostanu ke škole?“ Ignorujíc její stálou otázku, jsem se ji zeptala, jak se dostanu domů a paní mi ukázala směr. Vydala jsem se na cestu.

„Prosím vás, paní?“ Zavolala jsem na starou dámu na poslední chvíli „kolik je hodin?“

Paní pohlédla na hodinky na své levé ruce a zakřičela

 „Půl šesté“

Zhrozila jsem se, už jsem měla být dávno doma. Dneska už Hřbitov asi nestihnu.

„Děkuji za všechno!“ Zakřičela jsem na paní z dálky a vydala se na cestu. Při cestě ke škole jsem se pro jistotu ohlížela do všech stran, hlavně za sebe, protože jsem je nechtěla potkat znovu. Sledovala jsem každý svůj krok a u toho i kachličky na chodníku, které jsem rychle míjela.  Myslela jsem na Ashe… Jak se asi musel cítit, když jsem dneska nepřišla? Nedotklo se ho to nějak?

Když jsem procházela skrz parkoviště směrem k autobusové zastávce, podívala jsem se do odrazu na oknech aut. Na takový první pohled se zdálo, že to odneslo jen moje oblečení, ale co bylo pod ním jsem ani vědět nechtěla. Očistila jsem si ho, jak to jen šlo a pokračovala jsem v hledění do odrazu. Zírala jsem na sebe, jako bych se viděla poprvé. V okně jsem viděla toho největšího ubožáka na světě, který vlastně vůbec za nic nemohl. Nemohla jsem přece za to, že jsme měli autonehodu a u ní jsem přišla o mého nejbližšího člověka. Nemohla jsem ani za to, že jsem ve škole označována jako šprt a nejsem moc oblíbená a nemohla jsem ani za to, že jsem dneska kvůli těm idiotům nepřišla na schůzku. To mě teď mrzelo nejvíce. Nevěděla jsem, co si teď myslí a to mě trápilo. Toto Moje uvažování přerušila přímá světla autobusu.

Rozběhla jsem se, udělala dva dlouhé kroky, ale v tom mě začalo děsně bolet moje zkopané břicho. Okamžitě jsem zpomalila na normální krok, který taky nebyl zrovna nejpohodlnější, ale šlo mi to o něco lépe. Autobus jsem stihla a domů jsem se doplazila v šest hodin.

Babička nebyla doma a tak jsem toho využila. Odhodila jsem věci a šla do koupelny. Postavila jsem se před zrcadlo. Zase jsem viděla toho ubožáka a on viděl mě. Můj mozek odporoval tomu, abych si sundala oblečení, ale moje oči byly strašně nedočkavé a chtěly to vidět. Po chvíli jsem si tedy sundala všechny kusy oblečení a zůstala jsem tam jen tak stát, jen ve spodním prádle. Moje oči litovali, litovali toho pohledu na moje tělo. Od klíčních kostí až k lýtkům, jsem byla samá modřina. Na mém břichu nebyla snad žádná růžová kůže. Jako by moje modřiny naznačovaly oceán a pevninu  - jako má zdravá kůže – v nedohlednu. V oblasti podbříška byl i takové rány do červena. Byla to sražená krev. Na nohou a rukou, kterými jsem si chránila obličej byly i krvavé rány. Na břiše taky, ale ne tak hodně. Otočila jsem se zády k zrcadlu, abych se podívala i na zbytek mého úžasně zbarveného těla. Ale v tom jsem slyšela odemykání hlavních dveří. Babička se vrací! Okamžitě jsem rychle zamkla, aby se do koupelny nedostala a pustila jsem sprchu, aby to vypadalo, že se sprchuju. Babičky se pokusila otevřít dveře od koupelny, ale když zjistila, že to nejde, zakřičela:

„Melánie? Ty se sprchuješ?“

„Jo babi“ zalhala jsem.

„Dobře, ale rychle musím si umýt ruce“

Jak odešla od dveří, podívala jsem se na moje záda. Bylo to ještě horší. Oblasti kolem páteře byly doslova od krve. Nakonec jsem pod tu sprchu vlezla, ale jen na chvíli, protože strašně pálilo, když se mi kapky vody klouzaly po krvavých místech. Opatrně jsem se osušila a zabalila do županu. Měla jsem namířeno do svého pokoje, abych si dnešní hektický den zapsala do deníku. Jak jsem to tak zapisovala, všechno jsem si přehrávala v hlavě. Vzpomněla jsem si na to, jak Jenny vypustila z huby Ashovo jméno. Nedávalo mi to smysl, přece nás spolu viděla jen přes plot hřbitovu, a že by měl Ashton na čele jmenovku, jsem si fakt nevšimla. Tak jak mohla sakra vědět jeho jméno? Na tohle jsem prostě nemohla přijít. Jediné co jsem věděla, bylo, že zítra do školy rozhodně nepůjdu. Na mém těle, už totiž nebylo místo pro další modrásky.            

Votes? (:

LOVE YOU **