Trust Me...

10.

Ahoj! Úplně nemůžu uvěřit číslu čtenářů! Wat?!? v 8. Díle jsem děkovala za 500.. a teď už skoro 1000? :OO
Miluju vás! (:

Ráno jsem se nikam nehnala, přece jen jsem nešla do školy. Jednak proto, že jsem se jich fakt bála, ale taky proto že jsem chtěla, všechno Astonovi vysvětlit. Doma jsem byla tak do dvanácti odpoledne a pak jsem se vydala na hřbitov, čekat na Ashe. Zase jsem musela jít hřbitovní bránou, protože tentokrát už to nebyla noha, ale modřiny po celém těle, které mě stále bolely. Došla jsem k hrobu mého nejmilovanějšího člověka, sedla si na zem a dívala jsem se na její fotku. Absolutně jsem se nezmohla na slovo. Z vnitřních koutků očí mi vytryskly slzy. Rukama jsem si slzy utírala, ve snaze zastavit je. Nešlo to hned, ale po chvíli jsem to trošku zmírnila. Začala jsem všechny mé problémy říkat mámě. Chtěla jsem slyšet její názor, znát její odpověď, ale moc dobře jsem věděla, že ji nedostanu. Jako vždycky. Byla jsem ale ráda, že mě aspoň poslouchá, byla první, komu jsem to takhle řekla. Po chvíli jsem se přemístila na lavičku, kde Ash vždy seděl. Michael Clifford, Michael Clifford pořád jsem přemýšlela, jestli někoho takového neznám, ale nevzpomněla jsem si. Levou rukou jsem si opírala hlavu a pravou jsem si hrála s kamínky na zemi.  V hlavě jsem si znovu přehrávala včerejší den a nacvičovala jsem si, jak to Ashovi oznámím. Zase mi stekla slza po tváři, ale rychle jsem ji utřela.

Byly už tři hodiny a Ash nikde.
Čas... Někdy se vleče a jindy je ho příliš málo. V mém případě to bylo momentálně to první. V tom jsem zaslechla kroky, blížící se ke mně. Zvedla jsem hlavu a uviděla ho. Blížil se ke mně a já zaťala dech a polka jsem.  Začínalo to od znova. Teď jsem chtěla utíkat, ale následky ze včerejška to nedovolily. Zvedla jsem se z lavičky. Už byl dostatečně blízko. Ruce mi dal na ramena a prudce mě shodil na zem tak, že jsem se o tu lavičkou bouchla. Byl to Hemmings.
„Jenny říkala, že tu budeš" řekl, posadil se na lavičku a s kapsy vytáhl flashku.
„Co to máš? Co tu děláš?"
„Čekám na ty kluky ze včera, přece jen chceme dokončit ten dramatický včerejšek" řekl, na obličeji mu naběhl úsměv a fleshku, co držel v ruce, zvedl výš „tady to je záznam ze včera, ale není to dost dobrý. Dneska jsme si řekli, že to zopakujeme. Co říkáš?" Začal se smát a zíral na mě.
Já jen doufala, že Ash příjde dřív, než ti jeho kamarádi. Nechtěla jsem to zažít znovu. V tom mu zazvonil telefon. Dívala jsem se na každý jeho pohyb a snažila se odposlouchávat.
„Jo?"
„To si ze mě děláte prdel? To jste až takový idioti?"
„Jo, já už tu čekám a mám ji vedle sebe" při téhle větě se na mě podíval a svůdně na mě mrkl.
„Vy jste nemožní! Jdu vám naproti..."
Zuřivě vypnul telefon, postavil se a mě zvedl ze země, přitáhl si mě co nejblíže k sobě. Strašně to bolelo. Mačkal mi všechny moje modřiny. Díval se mi do očí a pak svoje rty s piercingem přiblížil k mému uchu.
„Musím si odskočit, ale jestli tu nebudeš, tak přísahám, že tě zabiju" Zašeptal mi do ucha a odešel.
Nevěděla jsem, co mám dělat. Asi bych moc daleko neutekla, ale rozhodně jsem nechtěla jen tak sedět a čekat. Zvedla jsem se a uviděla flashku s kterou si Luke pohrával. Vzala jsem ji a v tu ránu ke mně přistoupil někdo ze zadu a své ruce položil na mé ramena...

Tak co? Kdo myslíte, že v posledím momentu sáhnul na Mel? O.o Napište do komentářů :3
Votes? (:
PS. Musím se vám přiznat. Tento díl měl původně pokračovat dál, ale jak jsem si ho znovu četla, tak jsem se rozhodla, že ho ukončím poněkud více napínavější! :3
Btw. Zítra už škola... Je to pěkně na nic :( Ale díly budou vycházet dormálně :3 A kdyby ne, tak vám to do předu řeknu, ale určitě se teď nic nemění (:

LOVE YOU **