Trust Me...

11.

Ahoj Všichni je tu Další díl plný překvapení (: !


Zvedla jsem se a uviděla flashku s kterou si Luke pohrával. Vzala jsem ji a v tu ránu ke mně přistoupil někdo ze zadu a své ruce položil na mé ramena...

Zlekla jsem se. Tak strašně moc. Stuhlo mi naprosto všechno v těle. Pomalu jsem ani nebyla schopná, se otočit. Byl to Ash. Všechen ten strach ustoupil. Okamžitě jsem se otočila a nevěděla jsem kde začít s mluvením. Objala jsem ho a začala jsem brečet. I když mě bolelo, jak mě držel, bylo mi to příjemné.
„Princezno? Co se děje?"
„Asi já-já... Musíme pryč" Nemohla jsem se vykoktat „Oni-oni-oni se vrá-vrátí"
„Cože? Co se stalo? Mel? Mel? Jsi v pořádku Mel?" tohle bylo to poslední, co jsem slyšela předtím, než jsem zkolabovala. Možná to bylo to nejlepší řešení, nic jsem říkat nemusela a Ashton mě vzal pryč ze hřbitovu. I když jsem věděla, že mě Luke a jeho partička asi zabije, byla jsem s ním a věděla jsem, že on mě ochrání.

Probudila jsem se v nějaké bílé místnosti. Všechno na mě působilo tak klidně. Zaregistrovala jsem nějakou osobu sedící vedle mě a někoho, kdo mě držel za ruku. Očividně oba viděli, že začínám reagovat, tak jsem uslyšela Ashův hlas.
„Mel?"
Hlavu jsem natočila na něj.
„Jak ti je?" Pevně mi tiskl ruku a palcem hladil po jejím hřbetu.
„V rámci možností dobře" zvedla jsem hlavu a pomalu se posadila „ kde to jsme?"
„U mojí mámy v ordinaci, říkal jsem ti, že je doktorka"  zaculil se.
Okamžitě jsem se otočila na druhou osobu v místnosti. Údajně jeho mamku.
„Dobrý den, paní.... Irwinová promiňte, že jsem se hned nepředstavila" Smutně jsem se zatvářila a podala jsem jí ruku, abych se představila „Melánie, Melánie Roothová"
„Těší mě Mel" stiskla moji ruku a mile se usmála.
„Váš syn je můj zachránce" ohlédla jsem se na Ashe a začervenala jsem se „nebýt ho...nevím co by bylo, spíše už by pro mě nebylo nic"
„Asi vím, jak to myslíš" poukázala na mé tělo.
„Dívala jste se?" vůbec mě to nepřekvapilo. Je to přece doktorka a je to její práce.
„Dívala, kdo ti to prosím tě udělal?"
„Spolužáci a chtěli toho udělat více díkybohu, že mě Ash dostal sem."
„No povíme si o tom více u nás" vpálila mi do tváře a kývla na Ashe.
„Počkat jak u nás? Musím domů. Babička už mě určitě nahlásila i na policii." řekla jsem v rozpacích.
Mamka od Ashe se začala smát, asi myslela, že vtipkuju, ale já to myslela vážně.
„Neboj, Mel teď půjdete s Ashem k nám vše je zařízené"
Znovu jsem se na ní nechápavě koukla a ona pokračovala
„Znám tvojí babičku, je moje pacientka, tak jsem ji zavolala a vysvětlila jsem jí, co se stalo"
To snad né. Jestli babička zjistí, že jsem samá modřina, nedovedu si představit, co bude následovat. Mé myšlenkové pochody opět vyrušil hlas paní Irwinové.
„Neboj, neřekla jsem, že jsi samá modřina, ale že ti je nevolno a navrhla jsem jí, že bych si tě dneska nechala u mě pro kontrolu. Ashton určitě nebude proti, viď?" Koukla na Ashe, který se usmíval jako měsíček na hnoji.
„Tak běžte, mám i další pacienty, doma si o tom promluvíme"
„Jistě paní Irwinová a moc vám děkuji, jste skvělá!"
„Dobře už běžte" vyprovodila nás z ordinace a zavolala dalšího z čekárny.

Došli jsme s Ashem k nim domů. Byl to fakt nádherný dům, jak zvenčí tak uvnitř. Dost prostorný na to, že tam bydlí jenom oni dva. Provedl mě po celém domě a já nestačila vnímat všechen ten přepych. Nakonec jsme šli do Ashova pokoje, který byl aspoň třikrát větší než ten můj. Veliká postel, krásný nábytek, po zdech pověšené plakáty skupin a na všech poličkách byly fotky. Každou z nich jsem si pozorně prohlížela. Na některých byl s mámou, kterou jsem poznala, ale na ostatních už jsem nikoho nepoznala.
„Kdo je to?" zeptala jsem se a v ruce držela fotku, kde je s nějakým mužem v davu lidí.
„To?" Usmál se, vzal mi fotku z ruky „ to je můj táta, byli jsme na koncertě, kde hrál i on"
„Aha, fešák už vím, po kom jsi" s úsměvem jsem řekla, ale zároveň jsem se pohledem neodrhla od dalších fotek. Bylo tam asi tak dvanáct fotek, na kterých byl Ash a nějaký kluk. Jednu z nich jsem vzala.
„ A kdo je tohle?"
„Ukaž?" podala jsem mu fotku „to-to je M-M-Michael" do očí se mu nahrnuly slzy.
„Clifford?" doplnila jsem ho.
Slzy se mu schovaly za údiv.
„Jak-Jak to víš?"
„Ashi číst umím a tím pádem jsem si dovedla přečíst jméno na náhrobku, za kterým jsi denně chodil" dělala jsem ze sebe chytrou.
„Promiň, Promiň, neřekl jsem ti všechno." Zakryl si tvář svými velkými dlaněmi.
Sedla jsem si na jeho postel do tureckého sedu a on si sedl naproti mě.
„Tak máš teď šanci to napravit" pobídla jsem ho.
„Máš pravdu, chci ti to říct" chytl mě za ruku a zpustil „ Bylo nějak po obědě a my s Mickeym jsme šli jako každý den ze školy. Chodil se mnou taky na uměleckou do stejné hudební třídy. Byl to můj nejlepší kámoš spolu s Calumem, znali jsme se od školky" pousmál se a ukázal na fotku, kde byli všichni tři jako malé děti." Šli jsme domů a povídali si, ale najednou to s ním škublo a on v okamžiku ležel na zemi. Mickey trpěl epilepsií, takže dostal epileptický záchvat. Nic horšího jsem nikdy neviděl. Ležel na zemi a z pusy mu tekla pěna. V očích mu šlo vidět jen bělmo a třásl sebou. Strašně nepravidelně dýchal a zalykal se. Prostě se dusil. Já věděl, že mu nejspíš zapadl jazyk do hrdla. Otevřel jsem mu pusu. Šlo to s těží, protože byl ve strašné křeči. Zkoušel jsem vytáhnout jazyk, ale škublo to s ním a on mi skousl zuby moje prsty. Byla to strašná bolet. Druhou rukou jsem se mu snažil otevřít pusu, ale nedařilo se mi to. Najednou to ustálo a ruku jsem vyndal, ruka byla od krve, ale Mickey se nehýbal. Sáhl jsem mu na krční tepnu ale nic. Začal jsem řvát jeho jméno a oživoval ho."  V tu chvíli se začal zalykat „Připadal jsem-jsem si tak bezmocně, jako-jako nikdy před tím. Mikey mi umřel před očima..." Sevřel mou ruku víc a tou druhou si potlačil slzy.

Když jsem se na něj podívala, připadalo mi, jako bych viděla sebe. Jak popisoval tu situaci, bylo mi ho tak líto. A v tu chvíli mě nenapadlo nic lepšího než ho obejmout. Absolutně nevím, co mě to popadlo, ale on to potřeboval. Bradu měl opřenou o moji hlavu a tiskl mě k sobě. Bylo mi to strašně příjemné.
„Jsem strašně ráda, že ses mi svěřil, vím, že to není lehké. Já ti taky neřekla, že mě šikanují...a nebýt tebe tak nevím, co by mě čekalo" zabořila jsem hlavu do jeho trička a ukápla mi slza. Vzal mi bradu mezi prsty a hlavu mi zvedl. Palcem mi utřel právě stékající slzu, která neskončila na jeho tričku.
„Věř mi, my to spolu zvládneme" potichu zašeptal. Pousmála jsem se. Byli jsme sobě tak blízko, že jsem cítila jeho dech. Dívali jsme si navzájem do očí a já mu někdy přejela pohledem přes rty. Kousl se do rtu. Přiblížil se ke mně a spojil naše rty. Byl to ohňostroj. Tisíce motýlků mi právě létalo v břiše a já se cítila nejlépe na světě. Užívala jsem si tu nepopsatelně nádherou chvíli, chtěla jsem, ať tato chvíle nikdy neskončí. Jako bychom existovali jenom my dva. Když se naše rty od sebe dokázaly odtrhnout, vzal mojí tvář do dlaní a řekl
„Miluju tě"

Tak a je to tu dočkali jste se ! :3
Votes? (:
Chtěla jsem se vás zeptat na jednu věc. Mám nápad na další příběh, ale ten by nebyl fanfiction, ale spíše sci-fi s vymyšlenými postavami. Měli by jste zájem ? :O Četli by jste to? :O
Napište mi to prosím do komentářů, moc mi to pomůže (:
LOVE YOU **