Trust Me...

28.

Ahoj Všichni! Moc děkujůů za komentáře :33
Díl je věnovaný TerraNowa1D, baravozabova, 5sos_cz, anniemary42, danielasarasanova, domca46, Jana18281 (:

Konečně jsem doma! Pomyslela jsem si, když jsem hledala v kabelce klíče od domu. Když jsem uslyšela jejich zacinkání, konečně jsem mohla odemknout.

„Ahoj Kat!“ Zakřičela jsem, protože v tomhle domě to jinak nešlo, ale nikdo mi neodpověděl. Divné. Takže Kat zjevně není doma.

Mířila jsem si to přímo k nám do pokoje, když jsem uslyšela hlas Ashe z poza dveří, který mluvil do prázdna. Telefonoval. Vím, že je to neslušné, ale ty slova mě donutili zastavit a poslouchat.

„Jo klidně“

„Ne neptal“

„Ne určitě ji to vadit nebude“

„Co?“

„Ne fakt přijď brácho“

„Čekám tě“

„Čus“

Nejsem blbá, hned mi došlo, s kým mluvil… S Lukem. Neváhala jsem ani minutu a vrazila jsem do dveří. Naštvaně jsem prošla pokojem a hodila kabelku k posteli na zem. Ash očividně taky není blbej a hned se začal zajímat co se děje.

„Kde jsi byla?“ pokračoval.

„Umm.. to je jedno“ Nemůžu mu říct, že čekám jeho dítě. Nemůžu, teď rozhodně ne „teď se budu ptát já“ založila jsem si ruce na prsou.

„To si vážně myslíš, že jsem tak blbá?“

„Co?“ Vypadal jako, že mě vážně nechápe, tak jsem se mu to rozhodla objasnit.

„Volal si teďkom s Hemmingsem ne?“

Přikývl.

„A pozval jsi ho sem?“

Opět přikývl. Měla jsem pocit jako by Ashtona opustila řeč. Připadal mi jako ten kývací pejsek, co se kupuje do auta.

Obočí se mi svraštělo a přiblížila jsem se k Ashovi co nejblíže „Tak tady já nebudu ani minutu“ šeptla jsem mu do tváře. Okamžitě jsem se otočila a do tašky, která skončila vedle postele jsem teď balila pár kousků svého oblečení.

„Co to děláš?“ dobře beru to zpět, ještě umí mluvit…

„Vidíš ne? Balím se“

„Mel, neblázni prosím! Vždyť ho ani neznáš!“

„Ashi, znám ho fakt dost dobře, dokonce více než ty“ Myslím, že jsi s ním ještě nespal…

„Ne to neznáš!“ Zvýšil hlas.

„Neřvi na mě“

„Bože Mel tohle já nechci.“ Sedl si na postel a složil hlavu do dlaní.

„Co nechceš?“

„Abychom se hádali“

„Já taky ne“ Tašku jsem si přehodila přes rameno a došla jsem pro jeho mobil „Na“ podala jsem mu ho „jestli nechceš, abychom se hádali, tak tu schůzku zruš“

Pohlédl na mě, ale mobil z mé ruky nezmizel.

„Takže i kluk co mě týral, je ti přednější než já?“ Slzy jsem držela na krajíčku.

„Mel já-“

„Mlč, prosíme mlč“ zarazila jsem ho a přitom jsem tlačila víčka očí k sobě, aby mi vodopády slz nevypluly na povrch.

„Rozhodnul ses sám“ naštvaně jsem po něm hodila mobil a rychlým krokem jsem opustila místnost. Slyšela jsem kroky za mnou. Neváhala jsem a otevřela jsem hlavní dveře a vyšla jsem ven.

„Mel! Kam jdeš?“ křičel Ash za mnou.

„Pryč, pryč od tebe, pryč od člověka, který mi nevěří“ zastavila jsem se a ohlédla jsem se zpět. Stál ve dveřích domu, ani se neobtěžoval mě zastavit.

„Čin nečiní člověka vinným, pokud nejednal se zlým úmyslem“

V zápětí dořeknutí věty, jsem se zastavila a bez jediného ohlédnutí jsem pokračovala v cestě dál.

Nevěděla jsem, kam jdu, ani kde mám jít. Vlastně já nemám kde jít. Celou cestu mi hrála ta věta, co mi řekl Ash naposledy v hlavě.

 
Čin nečiní člověka vinným, pokud nejednal se zlým úmyslem.

Ano má pravdu. Ta věta sama o sobě dává smysl, až moc. Vím, Luke se mi omluvil, sám se dokonce přiznal, že to udělat nechtěl. Ale co to znásinění? Jestli to tak můžu nazvat. To bylo se zlým úmyslem?! Tak bylo? Proč to udělal? Nejsem připravená ho vidět, ne teď.

Bylo toho na mě moc. Slzy se bez zeptání vozily po mé tváři a já je nestačila utírat rukávem. Nevěděla jsem, kam běžím. Jen mě pohlcovala tma a už jsem nestačila.

Přiběhla jsem někde, kde byla velká zeď. Tohle míst znám! Hřbitov. Okamžitě jsem našla můj strom a vylezla po něm. Až po tom jsem si uvědomila jak to je nebezpečné vzhledem k dítěti, ale břicho mě nebolelo, naštěstí. Seskočila jsem z něj pomalu na zem a posadila se do tureckého sedu před hrob. Stačili mi dvě sekundy hledět na fotku mamky a všechny emoce, šly okamžitě ven. Rozbrečela jsem se na novo. Ruce jsem složila na mramorový okraj hrobu, zavřela oči a snažila se uklidnit.

Když se to jen maličko zlepšilo, vytáhla jsem mobil a podívala se kolik je hodin. Bylo už pozdě večer devět hodin. Co budu dělat? Nemůžu se vrátit zpět. I když se teď Kat určitě ptá, kde jsem a kdo ví, co ji Ash napovídal, ale nemůžu tam. Co když tam Luke ještě je? Nejde to!   

Posadila jsem se na lavičku poblíž, kde vždy vysedával Ash. Dívala jsem se před sebe a viděla jméno Mickeyho, který také neměl mnoho dnů životu na tomto světě. Pomodlila jsem se za něj i za mamku a poté jsem ruce přiložila na břicho a snažila jsem se uvažovat, co bude dál, ale tohle nevyšlo, protože mi někdo ze zadu přikryl oči dlaněmi.

Černočerná tma.

Votes? (:
Tak co? Kdo to Mel zakryl oči? :OO
Setká se ještě s Lukem?
Myslíte, že ho má ráda?
A co Ash? Jak reaguje na to, že Mel utekla?
Těším se na vaše názory v komentářích (: :3
LOVE YOU **