Trust Me...

44.

Další den ráno mě vzbudilo Lukovo chrápání. Bylo strašně hlasité, a i když jsem se několikrát snažila usnout, prostě to nešlo. Jestli mě tohle čeká každou noc, tak se asi utábořím v obýváku na gauči. Nebo tam pošlu Luka, protože já jsem tu teď ta, která potřebuje klid a pohodlí. Ne, dělám si srandu, nedokázala bych spát sama, bez něj...

Naposledy jsem si polštářem přikryla hlavu, ve snaze přehlušit ten ohlušující zvuk, ale marně. Odhodila jsem polštář na Luka, který se jen zavrtěl a otočil.
„Luku?" naklonila jsem se nad něj, ale nikdo nereagoval „Luku? Jdu se osprchovat, dobře?" šeptla jsem znovu.
„Nechoď pryč" zavrčel ze zavřenýma očima.
„Musím"
„Ne!" obmotal kolem mě své paže a strhl si mě na sebe „Teď už nikam nepůjdeš"
„Pusť mě Luku" smála jsem se a snažila jsem se s jeho sevření dostat.
„Nepustím" zavrtěl se smíchem hlavou „ potřebuju tě tady"
„Já se musím osprchovat!"smála jsem se a najednou jeho sevření povolilo.
„Jo měla bys jít"
Zvedla jsem se a nechápavě jsem se na něj zatvářila.
„Strašně smrdíš" smál se.
Naštvaně jsem založila ruce na prsou, abych působila vážně, ale vevnitř jsem doopravdy umírala smíchy. Raději jsem se dala na odchod, aby neviděl můj smích.
„Strašně chrápeš Hemmingsi, nedá se to vydržet!" zařvala jsem na oplátku, když jsem odcházela.
„Vyčisti si zuby, protože ti smrdí z pusy!" slyšela jsem tlumený hlas, když jsem byla v koupelně a pousmála jsem se nad tím.

Popadla jsem kartáček, na něj vytlačila pastu a vyčistila si zuby. Když jsem si vyplachovala pusu a byla jsem tak divně předkloněná, strašně mě zase začalo bolet břicho. Okamžitě jsem se zapřela rukama o umyvadlo a snažila se to rozdýchat.
„Jsi v pohodě Mel?" ozval se Luke z ložnice, asi slyšel, že si nečistím zuby a ani neteče voda.
„Jo...jsem" zalhala jsem a snažila jsem se to trošičku zařvat, ale zase mě zabolelo břicho.
To bude v pohodě Mel...nádech, výdech, nádech, výdech...
Když jsem to vydýchala a břicho výrazně přestalo bolet, vlezla jsem si do sprchy. Zapnula jsem vodu a šáhla po sprchovém gelu, ale ten mi vyklouzl z ruky. Bezmyšlenkovitě jsem se pro něj sehnula. Ano, až tak jsem blbá. Mé tělo okamžitě vydalo signál, že něco není v pořádku a mé břicho zabolelo ještě víc. Donutilo mě to vykřiknout a spadla jsem na zem.

„Mel?" ozval se Luke „Co to bylo si v pořádku?" ozvalo se ještě z ložnice.
Neměla jsem sílu na vydání jediné hlásky. Naštěstí jsem slyšela přibližující se kroky.
„Panebože" Luke vypnul vodu sehnul se ke mně a pomalu mi pomohl zvednout.
„Mohla by jsi mi přestat lhát?" usmál se na mě a já jen horlivě přikyvovala.
„Promiň" šeptala jsem. Jediné slovo, na které jsem se zmohla.
„A teď jedeme k doktorovi" řekl, posadil mě na okraj vany, která byla vedle, podal si osušku a zabalil mě do ní a postupně sušil.
Tohle jsem nechtěla, nechtěla jsem k doktorce, ale co mi taky zbylo že... Bohužel tu mám někoho, kdo je posedlý tím, aby mi bylo dobře. A za to ho miluju. Jen jsem přikývla a pokusila se usmát.
„Dojdu ti pro oblečení" pohladil mě po tváři „zvládneš to?"
Přikývla jsem a on se usmál.

Zmizel a za chvíli se vynořil s nějakým oblečením v ruce. Opatrně jsem se do něj oblékla a Luke mě odvedl do auta. Opatrně mě tam usadil.
„Počkej, musím na sebe něco hodit" řekl a v boxerkách zamířil znovu do domu. Ten pohled mě donutil se zasmát, ale i tohle potlačení smíchu mě zabolelo.

Bože co to s ním nebo s ní je? Doufám, že je moje holčička v pořádku, nechci, aby měla problémy. Co když potratím?!? To ne! Mezitím se vynořil Luke a rychle usedl za volant, zapnul mi pás, sobě taky a vyjeli jsme.
„Luku já.." přemýšlela jsem „co-co když potratím?" pohlédla jsem na něj a přidržela si bříško. Luke se upřeně díval na silnici.
„To se nestane, neboj" usmál se a svou ruku přiložil taky na moje břicho. Usmála jsem se a jeho ruku vrátila zpátky na volant.
„Věnuj se řízení" podotkla jsem, moc dobře přece vím, jak tohle může dopadnout.

Vešli jsme do nemocnice, kde nás praštila do nosu její typická vůně a přistoupili jsme k výtahu. Zadala jsem třetí patro, protože tam gynekologie je.

Mířili jsme si to k ordinaci a zrovna z ní vyšla sestřička a chtěla zavolat dalšího. Luke na ní ale zavolal, jestli by nás vzala teď hned, že mi není dobře. Luke se ještě otočil na paní a také se ji zeptal zda ji to nevadí. Paní byla milá a pustila nás před sebe. Poděkovali jsme a Luke mi pomohl na lehátko, pak se postavil tam, kam mu řekla sestřička.
„Tak co to je pro dnešek? Kontrolu máme až za dva týdny"
„Ano já vím, ale..." Luke mě přerušil.
„Má strašné bolesti břicha, spadla i na zem a mi se to prostě nelíbilo. Chtěli jsme jet už včera..."
„Tatínek je starostlivý" podotkla doktorka „ a tak to má být" usmála se.
„Já ale nejsem tatínek" řekl Luke bez výrazu.
„Pardon, to se omlouvám tak? Kamarád?"
„Ne!" přerušila jsem je „ je to otec mého dítěte, on vždycky bude" pohlédla jsem na něj a usmála se. Lukovi okamžitě také na tváři vyskočil obrovský úsměv a přesně vím, že by mě políbil, ale teď nemohl.
Doktorka byla trošku zmatená, ale nevyjadřovala se. Začala mě vyšetřovat jako vždy. Já jen pokojně seděla a pozorovala jsem s Lukem ultrazvuk. Luke viděl poprvé něco takového a myslím, že byl celkem nadšený. Chytl mě za ruku a usmíval se.
„Chcete vědět pohlaví?" zepala se doktorka.
„Ne!" řekli jsme jednohlasně.
„Já vím, že to bude kluk" chvástal se Luke.
„Podle mě to bude holka, ale každopádně se necháme překvapit" usmála jsem se a sevřela jeho ruku.
„A Proč ji tak bolí břicho? Je něco špatně?" naléhal Luke.
„Ne, všechno je v pořádku. Maminka všechno ví, ale tomuhle nejde zabránit. Napíšu vám prášky, které jsou na sklidnění a měly by vám pomoci. Přesto si ale myslím, že to nic není, ale jestli si chcete být stoprocentně jistí, potřebovala bych vaše rodné listy na ověření, jestli v tom není něco dědičného" objasnila.
„Jistě, chci být klidná" přikývla jsem.
„Budu muset pro ně zajít ke Kat. Zůstaly tam oba dva" řekla jsem „potřebuju od Ashe a mě"
„Nemusíte nikam jezdit, jen zavolejte, zda je nenaskenuje a nepošle vám na email"
„To je dobrý nápad" řekla jsem.
„Promiňte, vím, že mi do toho nic není, ale vy jste Ashton?" promluvila zmateně doktorka k Lukovi.
„Ne" zasmál se „ jsem Luke" natáhl k ní ruku a potřásl „těší mě" zazubil se „Ashton je biologický otec" objasnil.
„Už chápu" usmála se „Doufám, že jste takhle spolu šťastní" usmála se na nás.
„Nejvíce" usmála jsem se.

Když jsem volala Kat ohledně rodných listů okamžitě mě přepadala otázkami, co mi je, zda jsem v pořádku, a jestli něčím nechci pomoct...matky... Jestli taková budu i já, a to už za chvíli asi to nezvládnu. Tolik starostí... Objasnila jsem, že vše bude v pořádku, když mi ty rodné listy pošle a tak jsem je do minuty měna na emailu.

Doktorka je vytiskla a a prohlížela si je, zatímco já se zvedla z lůžka.
„Už ti nic není?" vyptával se Luke.
„Je mi dobře" objala jsem ho a rychle zase pustila, protože jsme přece ještě v ordinaci.

Otočila jsem se tedy na doktorku, která stále držela rodné listy v rukou a stále mezi nimi tikala očima a různě je převracela. Nakrčila jsem obočí a podívala na Luka. Můj pohled říkal: Co to jako ta doktorka dělá? A Luke jen pokrčil rameny a sledovali jsme ji dále.

„Všechno v pořádku?" vyrušil ji Luke.
Doktorka se ani na nás nepodívala a usedla za počítač a naťukala něco do databáze. Netušila jsem, co tak zvláštního, tam mohla hned na první moment vyčíst.
Chvíli neustále klikala a klikala do počítače, a když zpozorněla, podívala jsem se blíže, ale nebylo tam nic jiného než můj a Ashtonův rodný list v databázi na počítači. Zjišťovala si snad, zda to nejsou padělky?

„Tak přece je to pravda..." řekla doktorka a otočila sena kolečkové židli k nám...

Votes? (:
Kolik vástu ještě je? :D
Co myslíte že doktorka zjistila? :O
Komentujte ať vím, co si myslíte!! (: 
LOVE YOU**