Trust Me...

45.

„Všechno v pořádku?" vyrušil ji Luke.
Doktorka se ani na nás nepodívala a usedla za počítač a naťukala něco do databáze. Netušila jsem, co tak zvláštního, tam mohla hned na první moment vyčíst.
Chvíli neustále klikala a klikala do počítače, a když zpozorněla, podívala jsem se blíže, ale nebylo tam nic jiného než můj a Ashtonův rodný list v databázi na počítači. Zjišťovala si snad, zda to nejsou padělky?

„Tak přece je to pravda..." řekla doktorka a otočila se na kolečkové židli k nám...

Nebyla jsem schopna pochopit, co se tu právě děje a když jsem se podívala na Luka, byl zmatený jestě více než já. Zbývá mi jediná možnost, abych se dozvěděla, co se tu děje - zeptat se.

„Prosím vás, o čem tu mluvíte?" zeptala jsem se vyděšeně a doktorka na nás oba dva hleděla.
„Je snad něco špatně?" pokračovala jsem.

Dívali jsme se oba dva na doktorku, jako na náš společný cíl a pak promluvila.

„Vy a Ashton Irwin" natáhla ruku s rodnými listy a já si je vzala „Máte stejného otce"
V takové situaci, vlastně ani nevíte, co si myslet. A tak jsem nemyslela a pohledem se zaměřila na naše rodiče.
„Máte stejného otce" zachraptěl Luke.
V tu chvíli, kdy to vyslovil, jsem dokázala zaostřit a podívala jsem se na můj rodný list i na Ashův u obou stejné jméno: Mark Irwin.

Proč mě nikdy nenapadlo se podívat na rodný list? Jsem tak blbá? Chtěla jsem zjistit odpověď na otázku, kde je můj táta, už když jsem byla mladší. Nikdy mě ale nenapadlo, že odpověď mám téměř před očima.

Dívala jsem se neustále do papíru jen na to jméno. Mark? Ten chlap, co jsem viděla jen jednou v životě? To má být on? Můj vysněný tatínek? Mám být ráda, že vůbec vím, jak vypadá. Ale asi to ani nejsem. Protože kdyby to byl někdo jiný nebyli bychom s Ashtonem sourozenci.

Panebože to ne „My jsme sourozenci!" vykřikla jsem. Oči jsem měla naplno otevřené a vsadila bych se, že jsem ani nemrkla.
„Nevlastní" ujistila mě doktorka.
„Ale, ale" koktala jsem „ to nemůže být pravda" Už mi to všechno zapadá do sebe, když se Mark dozvěděl mé jméno. Určitě věděl, že má dceru jménem Melánie. Zajímalo by mě, jestli si tak prohlížel každou holku, co má stejné jméno jako já. Jsem zvědavá, co tomu řekne Kat a co teprve Ashton, že Mark je i můj táta. Jak mu mám říkat? Táto, Marku, cizí pane? To poslední by odpovídalo, protože ho znám jen z papíru a z jednoho setkání. Potřebuju vysvětlení! Potřebuju slyšet pravdu! Mám tolik otázek, ale neumím si na ně odpovědět sama.

„Co naše dítě?" chytla jsem Luka křečovitě za ruku a zeptala jsem se na otázku, která mě zajímala ze všech nejvíc.
„No-" začala doktorka, ale Luke ji přerušil.
„To dítě může mít genetické vady, je to tak?"
„Ano..." odpověděla na otázku a mě zabylo špatně „můžeme ale udělat genetické testy a všechno tak zjistit"
Tohle mi otevřelo oči.
„Půjdeš do toho?" zeptal se Luke.
Chvíli jsem váhala, ale nakonec jsem souhlasila pro dobro dítěte. Ale bála jsem se výsledků.

Doktorka Luka poslala ven, za dveře a mě vysvětlila mi vše, jak bude probíhat. Znělo to jednoduše a taky to takové bylo. Jen mi odebrali krev a pak ještě něco a bylo hotovo.

„Za jak dlouho budou výsledky?"
„Do týdne vám dám vědět"
„Dobře, klidně mi zavolejte..." falešně jsem se usmála.
„Copak?"
„Já nevím, najednou je toho moc nového"
Doktorka se usmála a jen pokynula, že už můžu jít.
„Na shledanou" zvedla jsem se a zavřela za sebou dveře.

Jak mě Luke uviděl, ihned vstal z lavičky a zaujal míst vedle mého boku. Celou dobu jsme šli mlčky vedle sebe. Ani jeden nepromluvil, ale mě to divné nepřišlo. Nevnímala jsem to ticho, protože v hlavě mi znělo nekonečně mnoho otázek, na které hledám odpověď.

Kráčela jsem nemocnicí jako tělo bez duše, nemrkla jsem ani jednou a dívala se stále před sebe. Jen před sebe. Když jsem si sedala do auta, Luke za mnou musel zavřít i dveře, protože jsem byla úplně mimo. Sedl si za volant a já jen vnímala, jak jeho ruka se přese mě natahuje po bezpečnostním pásu, aby mě mohl připoutat. Udělal to, ale hned potom jsem jeho ruku chytla a konečně se na něj podívala. Bylo to jak poprvé.

Chystala jsem si věci na lavici, jako správná prvačka. První den na gymplu na to byl čas. První učebnici, přesně srovnanou s rohem lavice, na ní sešit přesně doprostřed učebnice, žákovskou a pouzdro úplně na vrch. Sedla jsem si na židli, chvíli se rozhlížela po třídě a dívala jsem se, jak jsou všichni nesmělí a jak se jeden bojí promluvit s tím druhým a tak všichni poslušně seděli na svých místech. Začalo mě to nudit, a tak jsem hlavu společně s rukama složila na lavici a nevnímala jsem. Když najednou jsem uslyšela strašný dupot, který se prohnal kolem mé lavice a někdo mi shodil všechny moje pečlivě urovnané věci.

„Jsi debil nebo co?!?" vykřikla jsem bez jediného ohlédnutí na člověka, který mi věci shodil. Nemusela jsem se ani otáčet, abych viděla toho nejkrásnějšího kluka na světě.
„Promiň" vyšlo z jeho dokonale tvarovaných rtů a klekl jsi, aby mi knížky posbíral.
Nebyla jsem schopna vydat jediné slovo, jen jsem ho pozorovala, jak sbírá propisky a dává je do pouzdra. Byl dokonalý. Měl dokonalé vlasy, které byly ještě tenkrát do strany na styl Justina Biebra, myslím, že aspoň tak se tomu říká.
„Na" zvedl se a všechno mi vložil do rukou. Když se jeho kůže dotkla mojí, myslela jsem, že omdlím. Podíval se na mě, podíval se na mě svýma pronikavýma modrýma očima a usmál se, až se mu na tváři vytvořily roztomilé dolíčky. To mě povalilo, jako tsunami. Jen jsem se na něj dívala a důkladně ho zkoumala. Asi ho to znervózňovalo a bylo na něm vidět, jak neví, co má dělat. Poškrábal se na zátylku, popotáhl si batoh a řekl „Ty toho asi moc nenamluvíš" pousmál se a šel si sednout k nějakému klukovi. Ještě jsem se na něj otočila, a když viděl, že se na něj dívám, usmál se taky.

„Luku já-" začala jsem mluvit, ale on mi to nedovolil.
„Š š š š.." přitiskl mi konečky prstů na rty na znamení, že mám být zticha. „Už na to nebudeme myslet ano? Vím, že to není lehké, ani já nevím, co si mám myslet, ale teď prostě něco podnikneme, abychom na to zapomněli, dobře?"
„Luku, musím to dát vědět Ashovi"
„Teď ne" usmál se „Až později dobře? Až se to trošičku uleží"
„A co chceš dělat?"
Usmál se, když viděl, že reaguju a nastartoval auto.
„No Calum už něco vymyslí" usmál se a já s pomyšlením na to, jak mě bude chtít Cal rozveselit taky.

Votes?(:
Tak co? čekali jste tohle? já myslím, že někteří z vás to moc dobře věděli, protože to bylo v komentářích :P
Napište váš názor a omlouvám se že nevyšel dlouho, ale už se blížíme ke konci..(:
LOVE YOU**