Trust Me...

4.

Na WC jsem byla do té doby, než jsem uslyšela zvonek.  Vešla jsem do třídy a u naší lavice jsem uviděla holky. Ano holky, tu partičku od Lauren. Rozehnala je až učitelka a já si mohla v pohodě sednout.

„Ty holky jsou celkem v poho, nemyslíš?“ vyhrkla na mě otázku, kterou mě jaksi zaslepila. Vůbec jsem nevěděla, co jí mám odpovědět. Jestli jí lhát a jen přikývnout nebo prostě mlčet. Vzhlédla jsem k ní a uviděla její pohled, který si žádal odpověď, ale já se nezmohla na slovo. Mohlo by to být ještě horší, kdyby zjistila, že jsem proti nim.

„Ty toho moc nenamluvíš, co?“ pokračovala a usmála se na mě.

„To máš pravdu“

„A s kým se tady bavíš? Nebo kde je tvoje nejlepší kamarádka?“ Pokračovala s upřímným úsměvem na tváři.

„Já-já… nejlepší kamarádku nemám a jediná, kdo se mnou mluví, jsi ty“

Zatvářila se poměrně divně a pak jsme mlčely a dávaly pozor, co učitelka říká. Nemluvily jsme spolu už pak celý den. Nepřišlo mi to ani divné, protože já jsem nikdy s nikým nemluvila. Až do teď.

Přišla jsem domů a hodila věci do obýváku, přičemž mi nějaké sešity vyjely z batohu, ale nebrala jsem na to ohled. Spěchala jsem na hřbitov. Rychle jsem vyběhla do pokoje a vzala s sebou deník a nějaké papíry a tužky na kreslení. Zamkla jsem dům a utíkala na hřbitov.

Přiběhla jsem k mému stromu a jako první jsem položila papíry deník a tužky na sloupek, na který jsem jen tak, tak dosáhla.  Pak jsem se vyhoupla na strom a věci si ze sloupku posbírala. Pohledem jsem zamířila na lavičku, na které seděl včera, ale nikdo tam nebyl. Byla jsem smutná, ale v naději že příjde a abych si zkrátila čekání, psala jsem do deníku, co se dneska stalo a u toho jsem to říkala mamce. V tom ale někdo přišel!

„Ano!“ tiše jsem zajásala. Sedl si na stejné místo jako včera a jen se díval na náhrobek. Popadla jsem papíry a tužku a začala jsem ho kreslit. Musím uznat, že kreslení mi fakt jde. Přesně jsem vystihla jeho zklamaný výraz ve tváři a ty jeho smutné, skleněné oči. Ale to bylo jediné, co jsem z něj dokázala vyčíst. Byl tak zajímavý a toužila jsem ho poznat víc, ale bála jsem se. Kreslila jsem ho přibližně hodinu. Najednou jsem zpozorovala pohyb. Ten kluk se postavil a pomalu odcházel. Nevěděla jsem, jestli ho mám zastavit nebo po něm pokřikovat, ale nakonec jsem neudělala nic. No jo, to mi jde přece nejlépe…

Jeho smutek mě přinutil seskočit z větve a jít se podívat co je na náhrobku tak zajímavého. Poznal jsem to hned-nové jméno. Znám hřbitov, tak dobře že bych vám vyjmenovala přesně, kde leží jaká rodina. Je to asi divné, ale trávím tu veškerý volný čas po dobu 2 roků. Kdyby byla hřbitologie místo chemie rozhodně by mi to vyhovovalo více. Na náhrobku stálo Cliffordovi, to jsem věděla i z dřívějška, ale jak už jsem řekla, přibylo tam nové jméno. Michael Clifford 1995-2014. Pochopila jsem že tu asi sedí kvůli něj, ale nevěděla jsem jaký k němu měl vztah. Kdyby to byla rodina, chodil by tu častěji. Pomyslela jsem si. Takhle probíhal i další týden. Školu jsem nějak přetrpěla, s Jenny jsme si toho moc nenapovídaly a já každý den spěchala na hřbitov, abych ho viděla. Každý den jsem ho kreslila. Postupně jsem viděla, jak se jeho výraz ve tváři zlepšoval. Už byl čas na odchod. Rozloučila jsem se s mamkou, popadla věci, co jsem s sebou přinesla a utíkala domů. Vešla jsem domů a uviděla naštvanou babičku.

„Ahoj“ pozdravila jsem.

„No to se podívejme… mladá slečna si myslí, že už může rozhodovat za mě!“ zařvala na mě, ale já vůbec neměla tušení, o čem to mluví.

„No jak dělá, že nic neví a přitom to utvrdila mým podpisem.“ Pokračovala…

a v tu chvíli mi to došlo, že musela vidět moji žákovskou. To je konec.

„Ale babi to není, jak to vypadá“ snažila jsem se umírnit situaci.

„Já vím přesně jak to je!“

„Ne nevíš, bylo to nedorozumění“

„Kdybys mi to dala podepsat, nebylo vy to tak hrozné! Ale mladá slečna si to dovolí podepsat za mě! No tak to už je příliš“ řvala víc a víc.

Strašně jsem se jí bála. Najednou ke mně začala přistupovat a já se bála ještě víc. Nijak se s tím nemazlila a uhodila mě. Poprvé, podruhé, potřetí… To už jsem nevydržela a utekla jsem do koupelny, do které jsem se zamkla. Podívala jsem se do zrcadla na mé ubrečené oči. Slyšela jsem, jak se babička snaží dobýt se dovnitř a u toho křičela „otevři! Jestli mi neotevřeš, bude to ještě horší!“

Strašně jsem se jí bála, dokonce víc jako Hemmingse. Sedla jsem si na zem tak, že jsem si chytla kolena, sklopila hlavu a začala jsem brečet. Připadala jsem si tak bezmocně, že nemůžu nic udělat, nikdo mě nebere vážně, nemám nikoho, komu bych se svěřila… Strašně mi chyběly ty chvíle, jak mamka přišla z práce, a u horké čokolády jsme si všechno řekly. Místo toho si teď všechno zapisuju do deníku. Jediná jeho chyba je to, že neumí mluvit. Deník vám prostě neporadí jak to vylepšit nebo napravit, ale je k tomu, abych se aspoň někam svěřila. V tu chvíli mě nenapadlo nic lepšího, než přes zamlžené oči plných slz nahmatat žiletky a pořezat se na pravé ruce. Ale chcete vědět pravdu? Vůbec mi to nepomohlo…

Moc Vám Děkujů už za 129 čtenářů WoW ! (:

Moc mi to zlepšuje náladu (:

Nezapomeňte na Votes! (:

LOVE YOU ** (: