Trust Me...

7.

Ahoj Všichni! Na začátek bych vám chtěla říct, že teď odjíždím na týden na dovolenou. Tímpádem nebudu přidávat další díly, ale hned jak přijedu vydám nový o to se nebojte (:

Další den ve škole byl pro mě absolutně nezáživný až na to, že ze mě sršela dobrá nálada a to se Lauren jaksi nelíbilo, ale nechala mě být. Byla už třetí hodina a já čekala, že po včerejším incidentu na stromě, se Jenny zeptá, jestli jsem v pořádku, ale jaksi nic. Až poslední hodinu z ní vypadla otázka:
„Kdo byl ten kluk, s kterým jsi byla včera?"
To jako vážně? Ty se ptáš na toho kluka? To se ani nezeptáš, jestli jsem v pořádku? Ale toto bych nikdy nesvedla říct nahlas.
„Nevím." zalhala jsem. Nechtěla jsem se jí svěřovat s nějakými věcmi. Jako například, jak se jmenuje,  že mě nesl v náruči nebo že mě pohladil po tváři a že jsem se nikdy v životě necítila lépe.
„Aha, a co jsi na tom stromě vůbec dělala?"
„No Byla jsem za..." teď mi došlo, že neví, že mi umřela mamka. Tak jsem větu nedokončila.
Najednou zazněl školou školní zvonek a já si oddychla, protože jsem jí to nemusela vysvětlovat a místo toho jsem se s ní jen rozloučila a běžela domů.

Noha mě pořád pobolívala, ale opatrně běžet se s ní dalo. Šlo mi o to být na hřbitově co nejdříve, protože jsem se už nemohla dočkat, jak Ashe uvidím. Přiběhla jsem tam a neobvykle jsem prošla hřbitovní bránou...Lézt po stromě bych si s tou nohou netroufla. Ash už tam byl, seděl na té samé lavičce jako vždycky. Hned jak mě uviděl, postavil se a šel ke mně.

„Ahoj Mel!" pozdravil mě a vypadal tak šťastně jako malé dítě, co čeká na dárky.
„Ahoj, jak dlouho na mě prosím tě čekáš?" 
„No asi už 2 hodiny, příště bys s sebou mohla více hodit, ale ta noha tě tentokrát omlouvá mrzáku"
řekl, strčil do mě loktem a začal se strašně smát.
„No hahaha moc vtipný" použila jsem ironii.
„Ne promiň, čekám tu asi jen 15 minut" usmál se.
„Ale i tak jsi čekal..."
„čekat na někoho jako jsi ty, mi vůbec nevadí"
Já se po tak dlouhé době cítila pro někoho důležitá a cítila jsem, že mu na mně záleží.
Společně jsme se posadili na lavičku vedle sebe, chvíli bylo ticho ale pak promluvil.
„Dovolíš mi, abych tě lépe poznal?"
„Jasně, ptej se na co chceš"
„Dobrá, vždycky jednu otázku na střídačku dobře?"
„Dobře, já začnu" řekla jsem a položila jsem první otázku „kde bydlíš, že jsem tě tu dřív nevídala?"
„No bydlím pár ulic od tebe, což se celkem divím, že jsme se nikdy nepotkali... Možná to bude tím, že mám školu na druhé straně města. „ teď byl na řadě on „Proč lezeš po stromech, ze kterých padáš a nechodíš bránou?" dořekl a začal se smát.
„Tak jako náhodou...čím jsem přišla dneska?"
„Proč se ptáš na takové věci, které vím? No přece bránou" Začal se znovu smát a mi až po chvíli došlo, že jsem se ho na to zeptala, ale myslela jsem to jinak. Nemusel mi odpovídat, ale uznávám, že mě dostal. Začala jsem ze taky smát, přičemž jsem do něj drcla loktem a řekla
„ty jsi blbej.."
„Tak jo, ptám se znovu já" řekl a povýšeně se na mě podíval. Snad tím, že nade mnou vyzrál.
„Proč žiješ u babičky, včera jsi o tom mluvila. Tak mi teď o tom popovídej prosím"
A už to tady bylo zase, nevěděla jsem, zda mu to mám říct. Jestli se mu mám svěřit. Určitě by se mi ulevilo, o tom žádná, ale můžu mu věřit?
„Hádám, že o tom nechceš mluvit" řekl po chvíli mlčení „Nebudu tě trápit, ptej se"
Byl tak milý, až mě zamrzelo, že jsem mu to neřekla, určitě by mi pomohl. Musí mít nějaký stejný problém, přece jenom oba dva chodíme na hřbitov a to se zakecat nedá. Ale na to se zeptám později.
„Tak co tvoji rodiče? Jaké mají povolání?" zeptala jsem se na něco, co mě absolutně nezajímalo, ale co už.
„No máma je lékařka a táta není skoro vůbec doma, je bubeník a stále někde koncertuje. Ani nevím kde je. S mámou bych ani lepší vztah, snad mít nemohl" usmál se „ a co tvoji rodiče?"
Ano přesně tak... Tak zněla jeho další otázka a mi bylo jasné, že už to nezakecám. Byla jsem rozhodnuta říct mu pravdu.
„No tátu ne-ne-nemám" zakoktala jsem „ Na tom jsme asi podobně, až na to že já-já ho nikdy neviděla a máma-máma" Nezmohla jsem se na další slovo. Schovala jsem mou tvář do dlaní a začala jsem brečet.
„Mel? Co se děje? Nemusíš mi to říkat, jestli nechceš" řekl a přisunul se blíže ke mně. Ruku položil kolem mých zad a začal mě hladit. Bylo mi hned líp.
„Ale já chci!" zvedla jsem tvář a řekla „Mámu-mámu už taky-taky ne-nemám. Umřela mi před-před očima a já-já nemohla nic dělat. Měli jsme bouračku." zavzlykala jsem.
Tak a bylo to. Konečně jsem se někomu svěřila a mi spadl obrovský kámen ze srdce, strašně se mi ulevilo.
Hlavu jsem zase skryla do mých mokrých dlaní. Nechtěla jsem, ať mě vidí brečet.
„Asi vím jak ti je, ale zažil jsem si něco podobného...Neboj, spolu to zvládneme"
Počkat vážně to řekl? Spolu? My? Já a on? A co myslel tím, že si zařil něco podobného? Myslím, že mi má ještě co říct.
„Můžu mít ještě jednu otázku?" řekl tichým hlasem, i když neměl být na řadě.
Na souhlas jsem jen zavrtěla hlavou.
Ash mi zvedl hlavu z mých dlaní
„Proč jsi tak krásná?"

Votes? (:
Těším se na vás za týden! (:
LOVE YOU **