Trust Me...

15.

Ahoj Všichni! (: Nový díl je tu! (:

Takže abychom si to shrnuli. Jsem totálně v prdeli. To by na shrnutí i stačilo, ale pro vás to popíšu konkrétněji.

Takže…Kde mám začít?

Tak zaprvé vyhodili mě ze školy. Ano. Taky tomu nemůžu uvěřit, ale zázraky se dějí. Vyhodili mě jen kvůli tomu, že jsem nepřišla v pátek do školy, protože jsem se bála Hemmingse, Lauren a Jenny. Tohle ale není jediný důvod. Jenny ještě jako by mi toho udělala málo, na hromádku přihodila i událost, kdy viděla moji pořezanou ruku! No dobře už to nebudu dál řešit, prostě nemám dodělaný poslední rok střední!

Zadruhé jak se to babička dozvěděla, dala mi zaracha, vzala všechny věci i mobil a nemůžu vycházet z domu. Nevím, jak dlouho m tu chce držet, ale když o mně nikdo neví. Může to být i na věky.

A pak to se přesouváme k bodu číslo tři… Tím že nemůžu vycházet z domu, nemůžu jít ani za Ashem. Zakázala mi i to na čem mi nejvíce záleželo. To přece nemůže…ale druhá část mého já říkala, že dokud nejsem plnoletá, může všechno. Ještě že mám v pondělí osmnáct!

Zbytek dne jsem prostě byla zavřená ve svém pokoji a to i celou neděli. Nejhorší byl pocit, že Ash mi určitě volal nebo psal a já nevěděla, jestli si to babička čte, protože mobil jsem zamknutý neměla a ani nemusela. Nikdy jsem neměla nikoho, kdo by mi do mobilu lezl. Chudák Ash, co si asi myslí... Ani jsem mu nenapsala. Nestihla jsem to.

Ani jsem nic nejedla. Zaprvé jsem nechtěla jít dolů a vidět tu osobu, už ji ani nemůžu říkat babi, co mi zakázala totálně všechno a zadruhé jsem na jídlo neměla chuť. Bylo mi z toho všeho na zvracení.

A bylo to tu! Pondělí! Mé osmnácté narozeniny. Babička si na můj velký den ani nevzpomněla, ale na to aby si vzala dovolenou a celý den na mě dohlížela, aby měla jistotu, že doopravdy nikam nepůjdu, nezapomněla. Absolutně mi nevěří.

Celý den probíhal normálně. Zavřená v pokoji. Až na jednu neobvyklou věc. Zazvonil zvonek. Vím, že to není nic neobvyklého, ale u nás fakt jo. Se mnou se totiž nikdo nebaví a s babičkou, která je na každého nepříjemná jako na mě, tak ta taky moc kamarádu za život nepobrala. Zvědavost mi nedovolila jen tak sedět. Musela jsem se jít podívat, kdo to je, ale jen nenápadně, takže jsem se přikrčila na schodech a dívala se směrem ke dveřím, než babička přišla. Zvonek zazněl po druhé, ale tentokrát už babička šla otevřít.

„Dobrý den paní Roothová?“ zeptal se někdo tázavým hlasem s důrazem na jméno. Přece…Tenhle-tenhle hlas znám! Nemohla jsem tomu uvěřit! Posunula jsem se na schodech a on-on tam fakt stál! Ashton! Okamžitě jsem se zvedla a šla ke dveřím.

„Co tu děláš?“ řekla jsem přes rameno od babičky s úsměvem na tváři.

„No stěhujeme ne?“ usmál se a na důkaz zvedl dvě tašky, které držel v rukou.

Obě jsme na něj zíraly s otevřenou pusou, až ticho přerušil hlas babičky.

„Nikam se nestěhuje!“ odsekla.

„Je plnoletá ne?“ Pokračoval Ashton a protlačil se bez pozvání do domu.

„Co to vyvádíš?“ naléhala jsem, když jsem ho zatáhla ke mně do pokoje.

Neodpověděl mi, jen ke mně přistoupil a jemně se otřel o mé rty svými. Už zase, naprosto mi došla slova a políbit jsem ho musela znovu. Ten ohňostroj, to všechno co jsem cítila, bylo úžasné.

„Tak co tu vlastně děláš?“ pozvedla jsem tázavě obočí a pohledem jsem zamířila na tašky.

„Stěhuješ se k nám to je součást dárku k narozeninám“ řekl nadšeně.

„Cože to přece nejde“ protestovala i když jsem k němu chtěla a to strašně moc.

„Jde i mamka souhlasila, vlastně to navrhla“

„Fakt jo?“

„Jo!“

„Tak můžeme začít balit“ povzbudila jsem ho „ Ty mi můžeš zabalit věci z poliček a ze stolu a já si zabalím oblečení“

„Dobře“

Balila jsem si postupně věci ze skříně a pořád jsem nemohla uvěřit, že se stěhuju k někomu, komu na mně záleží a bude rád za moji přítomnost.

„Mel? Co to je?“

otočila jsem se a uviděla, jak si prohlíží všechny mé kresby, mezi kterými byly i jeho každodenní portréty. Zabylo mi trapně. Rychle jsem přistoupila ke stolu.

„Nedívej se na to je to strašné“ rovnala jsem obrázky o stůl, aby se vlezly do složky.

„Nedívej? Máš obrovský talent! Je to nádhera!“

„Myslíš?“

„Ano! Měla by si ten talent ukázat i dál ne jen mě“ podporoval mě, ale já raději změnila téma. Nechtěla jsem se teď o tom bavit.

 „Máš už všechno zabaleno?“

„Jo“

„Já taky“ přitakala jsem „myslím, že můžeme jít“

Ještě jsem se naposledy otočila směrem do pokoje a v duchu si pro sebe řekla, že mi to tu vůbec chybět nebude.

Rozloučila jsem se s babičkou, která byla radostí bez sebe. Ironie. A společně jsme odešli.

Tak tohle je pořádný zvrat, co říkate ? :O

Votes? (:

LOVE YOU **