Ahoj Všichni! Moc děkuju za všechny komenty a podporu :33
„Ehm…Ahoj“ řekl při podhledu na mě.
Nenápadně jsem se odtáhla a chytla Ashe za rukáv. Snažila jsem se dívat jinam a nesetkat se znovu s jeho pomněnkově modrýma očima. Zářily jak nikdy před tím. Dokonce povytáhl jeden koutek pusy výš a tím mi věnoval mírný úsměv. Jeho dokonalý úsměv, při kterém vám vyskočí husí kůže. Počkat… On se na mě usmál? Kde je chyba? Tak odpoví mi někdo? Hemmings se NIKDY nesměje! Ne na mě!
Hmmm… že by se lidé měnili? Říká se to, ale je tomu opravdu tak? Kdo ví… V jeho případě si nejsem vůbec jistá. Bojím se ho. Lidé se mění, ale vzpomínky zůstávají a to co mi nedávno udělal, na to nezapomenu. Pořád to bolí, né že bych měla ještě rány, ale bolí to, že byl něčeho takového vůbec schopný.
„Mel?“ vysvobodil mě jeho hlas s mých myšlenek a u toho mi zamával rukou před obličejem a následně si obě ruce dal do kapes, usmál se, pozvedl ramena a propnul se na špičkách. On mi řekl Mel, slyšela jsem dobře? Možná se tady něco doopravdy děje.
„Ahoj, Luku“ Řekla se sklopeným pohledem, pozorujíc ho přes řasy.
Jeho pohled byl pořád stejně roztomilý, ale pohledy těch dvou co stali po mých bocích už tak moc roztomilé nebyly. Spíše nechápající.
„Vy se znáte?“ Promluvil překvapený Calum.
Podívala jsem se na Luka. To je dobrá otázka viď? Známe se vůbec? Dal jsi mi někdy šanci, abys mě mohl poznat? Nedal.
Nedočkavě čekám na Lukovu odpověď.
„Ummm jo, známe ze školy“
„Z bývalé“ Opravila jsem ho.
„Cože?!?!“ Zareagoval Ash „a to se nám nezmíníš o někom tak důležitém?“ poplácal Luka po zádech, který se culil.
Hodila jsem na oba nechápavý pohled.
„Tady Luke s námi hrál v kapele, teda jak jsme chodili ještě na základku, ale pak se naše cesty rozdělili“
„Brácho jsem tak rád, že tě zase vidím“ řekl Calum.
„Já taky, ani nevíte jak moc“ přikývl „a kde je Mickey? Určitě se zdržel v nějakém fastfoodu, jak ho znám“ zasmál se.
Nastalo ticho. Všem sklesl úsměv, který až do teď zkrášloval tvář každého z nás. Teda kromě Luka, který nevěděl, co se tak náhle změnilo.
„Řekl jsem něco špatně?“ zeptal se už trošku vážněji, ale ticho se udržovalo stále.
„Není vhodná doba o Mickeym teď mluvit“ řekla jsem a tak jsem kluky osvobodila, aby to vysvětlovali někomu dalšímu.
Jeho tvář se změnila. Už se zase podobala té, kterou si nejvíce pamatuji. Té zlé. Bála jsem se ho. Divné zamrazení bylo tady.
„Brácho myslím, že si ještě máme co říct. Přijď někdy k nám a hodíme řeč.“ Řekl Ashton.
„Dobře a hodíme nějakej song ne? Všichni společně jako za starých časů“ Usmál se.
Luku, Luku ty už dneska raději nemluv. Všechno co řekneš, je špatně.
„Všichni společně už asi ne.“ Řekl Calum Dívajíc se na svoje rozvázané tkaničky u bot „No nic uvidíme se brácho“ Rukou ho naposled poplácal po rameni a společně jsme zase pokračovali v cestě.
„Tak se mějte“ řekl Luke za námi, když jsme odcházeli. Nikdo se však už neotočil. Myslím, že Luke dokázal posrat celý náš úžasný den. Ale to mu šlo vždycky. Cítila jsem jeho pohled na mých zádech. Nenápadně jsem se otočila, abych se ohlédla. Pořád tam stál. Myslím, že má v hlavě tolik otázek, na které by chtěl znát odpověď. Jakmile zpozoroval, že jsem se na něj ohlédla. Znovu se mile usmál. Kde se to naučil? Se takhle nádherně smát? Existují na tohle nějaké kurzy? Chci je taky! Chci mít také takový neodolatelný úsměv. Otočila jsem se zpět a stiskla jsem Ashovu ruku více.
„Děje se něco?“ okamžitě zareagoval.
„Ne“ lež.
Jen se usmál a pokračovali jsme v naší cestě k autu.Něco je doopravdy jinak. Luke je jiný, ale to nemění nic na tom, co mi udělal.
Při Cestě domů jsme vyhodili Caluma z auta u jeho domu, rozloučili se s ním a jeli jsme k nám. Mám Ashovi říct o Lukovi? Mám mu říct o tom, co mi dělal? Mám mu znepřátelit jeho kamaráda z děctví nebo se dál topit v lži?
„Ashi?“
„Hmm?“ jen zareagoval na oslovení, ale přesto upřeně sledoval silnici.
„Pamatuješ si na mé modřiny?“
„Jo“
„Pamatuješ si na ty, kdo mi je způsobil?“
Znejistil „Ne, protože jsi mi to neřekla“
„Neřekla, já vím. Byla to chyba.“ Pohlédla jsem z okna.
„Co tím chceš říct?“ otázal se.
Rty jsem si tiskla o sebe ve snaze, že zastavím slzy, které byly nachystány se mi skutálet po tváři „Že ten, kdo se na mých modřinách podílel, byl i Luke“
„Cože? To není možné.“ Ironicky se zasmál a zatřásl hlavou. Mé slzy se schovaly za údiv. On mi nevěří.
„Ty si myslíš, že jsem si to vymyslela?“
Ash zaparkoval auto. Byli jsme už u nás před domem. Poté na mě pohlédl a hluboce se mi podíval do očí.
„Luke by tohle nikdy neudělal“ řekl tiše a vytáhl klíčky se zapalování.
„Takže mi nevěříš?“ oba jsme vystoupili a já silně bouchla dveřmi.
„Rád bych, ale Luke takový není.“ zastavil mě a přitáhl si mě blízko k sobě.
„A jaký je?“ doslova jsem ho zaslepila další otázkou.
„Já-„
„Nevíš!“ Dokončila jsem za něj „Neviděl jsi ho tři roky. Víš, co se za tu dobu stalo? Co se v něm mohlo změnit? Není takový, jaký si myslíš, že je!“ Ash uvolnil naše sevření. Možná to pochopil, ale nic nedal na sobě znát. Vešli jsme domů a oba jsme se nevyhnuli až moc šťastné Kat. Co se tak mohlo stát? Výhra v loterii?
„Ashi! Táta napsal!“ vykřikla a podala mu otevřenou obálku s dopisem. Uznávám, že tohle je stokrát lepší než výhra v loterii.
Ash zvednul mámu a zatočil s ní „Jsem tak rád mami! Vezmu si to s sebou a přečtu si to. Díky.“
„A jaký byl film?“ Změnila Kat téma.
My jsme byli na filmu? Áhááá vlastně ano. Já si z dnešního dne pamatuju jen lékárnu a Luka.
„Super!“ řekla jsem s nadšením, které jsem předstírala „půjdu na horu“
„Jo jasně.“ Odpověděla Kat a já vyrazila do pokoje.Votes? (:
Tak co? Změnil se Luke? Nebo to jen hraje? :O
A co Ash? Uvěří Melánii?
Těším se na vaše komentáře s názorem :3
LOVE YOU **
YOU ARE READING
Trust Me...
FanfictionMelánie už je skoro plnoletá a život se s ní teda vůbec nemazlil. Je obětí neustálých narážek a není vůbec oblíbená. Nemá nikoho, komu by se svěřila se svými problémy. Jednou ale pozná někoho, kdo ji zaujme a ona ho bude chtít poznat více, a to jí z...