Trust Me...

14.

Ahoj Všichni! (: Nový díl je tu! (:
Díl je věnovaný Barči. (:


Ráno, když jsem se probudila, Ash ještě spal. Podívala jsem se na hodiny, bylo něco okolo deváté. Pohodlně jsem si zase lehla a dívala se na Ashe, který si tak spokojeně spinkal. Byl tak roztomilý, nádherný a prostě…Dokonalý. Asi po dvaceti minutách jsem se k němu přitulila a jezdila mu prstem po břiše, na kterém se cekem pěkně rýsovala mírná vánočka.

Pomalu se začal budit. Poznala jsem to tak, že mě něco začalo hladit po mých zádech. Zvedla jsem hlavu, abych na něj viděla. Spatřila jsem ty jeho rozespalé oči, ale byly krásné jako vždycky.
„Dobré ráno Spáči“ řekla jsem a prstem, kterým jsem mu jezdila po břiše, mu jemně zmáčkla nos.
Odpovědi jsem se ale nedočkala, protože se Ashton začal protahovat a poté mě políbil. Brala jsem to místo pozdravu a posteli jsme se chvíli ještě mazlili.
„Měli bychom jít na snídani“ oznámil s úsměvem na tváři.
„Měli“
Zvedli jsme se s postele, ale já bych tam i ráda zůstala v jeho objetí, a šli jsme se oblíkat. Podívala jsem se na židli, na která ještě večer leželo moje oblečení. Byla jsem si sto procentně jistá, že tam večer bylo. Ano ale večer. Teď ne! Asi třikrát jsem se poohlédla kolem židle, ale oblečení nikde. Jako to snad není možný, to mám takovou smůlu?
„Ashi tohle už není vtipný“ nařkla jsem Ashe, který si zrovna oblíkal triko. Otočil se na mě a nechápavě se zatvářil.
„Nedělej, že nic nevíš jo?“ pokračovala jsem.
„Nevím, co myslíš Mel“
„Nemám tu oblečení!“ ruku jsem natáhla směrem k židli.
Ash se začal smát a řekl „tak to budeš muset jít na snídani v tom, co máš na sobě“
„Nikdy! To se přece nehodí, abych se takhle ukázala před tvojí mámou“ vrtěla jsem hlavou.
„A proč ne?“ rozhodil rukama a než jsem stihla cokoli říct, už mě tahal do jídelny.

Kat zrovna servírovala na stůl snídani a při pohledu na mě, nebo spíš v tom co jsem měla na sobě, zpustila
"Mel promiň, teď jsem si vzpomněla, že jsem ti čisté oblečení zapomněla donést zpět do Ashova pokoje… Večer jsem ti ho vyprala“
Všechno se vyjasnilo. Já nařkla chudáka Ashe, který nic nevěděl, ale naštěstí to bral pozitivně, jako vždycky. To se mi na něm líbilo nejvíc,pozitivní nálada.
„Ahá Děkuju, ale to jsi vůbec nemusela“ říkala jsem a postupně jsem zvyšovala hlas, protože Kat mizela za rohem. Ani nevím, do jakého pokoje šla. Zakousla jsem se na rohlíku a mezi tím se Kat vynořila i s čistým oblečením v rukou.
„Ještě jednou moc děkuju“ Usmála jsem se na ni a ona mi úsměv opětovala.
„To nic“ posadila se k nám ke stolu a dívala se na nás, jak jíme. Po chvíli, když jsem zrovna snídani dojídala, promluvila
„Byli jste tak roztomilí, když jste spali“ zvedla pohled k nám.
„Mami! Ty nás teď jako špehuješ? Nebo co?“ pohotově zareagoval Ash.
„Ne, to mě ani nenapadlo, jen jsem šla pro oblečení od Mel a viděla jsem vás“ spokojeně se usmála.

Musela jsem doma být před obědem, jak babička přikázala, tak jsem se rozloučila s Kat obětím a s Ashem polibkem a spěchala jsem domů.

Když jsem přišla domů, kde mě čekala sprcha otázek, jestli je mi dobře a co mi vlastně bylo a jakto že jsem jí neřekla, že mám kluka a podobně. Na všechno jsem jí odpověděla odpověďmi takovými, jaké chtěla slyšet, protože ani já jsem nechtěla, ať se v tom dále patlá a tak jsem se snažila působit dojmem, že je vše jak má být.

Vyběhla jsem nahoru do pokoje, zapsala si do deníku všechno, co se stalo a pak si sedla a začala jsem zase kreslit. Kreslila jsem do té doby, než mě babička volala na oběd. Dneska se mi zdálo, že je v pohodě. Žádné zbytečné kecy a podobně, kromě těch otázek samozřejmě, ale to se dalo čekat.

Najednou babičce začal zvonit mobil.
„Kdo to otravuje zrovna u oběda?“ zabručela s těží se zvedla a hovor přijala.
Poslouchala jsem její rozhovor a u toho jsem si dávala do pusy jedno sousto za druhým.

„Cože?“
„To není možné!“
„Vždyť je výborná studentka ne?“
„To ale nemůžete“
„Nebojte, vyřídím“ naštvaně hodně naštvaně vypnula telefon.

„Tak ty si jako nebudeš chodit do školy?“ začala s výslechem. Ehmm.. Myslím, že jsem to zakřikla. Kecy jsou tu.
„Cože?“ dělala jsem, že o ničem nevím, ale věděla jsem přesně, o co tu jde. Určitě volali ze školy, že jsem tam v pátek nebyla.
„Ty jsi to nepamatuješ? V pátek jsi nepřišla do školy“
„No já vím“ pípla jsem.
„Já vím, já vím, ale proč?“
Mlčela jsem.
„Já chci slyšet důvod!“ Zvýšila hlas.
Opět jsem ze sebe nevydala ani hlásku.
„Vyhodili tě ze školy!“ zařvala, až se to ozývalo celým domem.Wow! Ta by se v domě Irwinových fakt neztratila. Tahle myšlenka mi přišla celkem vtipná a možná proto se mi na tváři narýsoval křivý úsměv.
„ Tak tobě to příjde vtipné?! Vyhodili tě ze školy!“
Vyvalila jsem na ni oči,až teď jsem to pořádně zpracovala. To přece nemohly udělat! Zameškala jsem jen jeden den a to jen proto, že jsem nechtěla mít další modráčky na těle, kterým jsem i přes to, unikla tak tak. Ale to asi jinak nešlo. Vlastně jsem byla za školou a přitom jsem jen bránila mé zdraví, ale to ji nemůžu říct.
„Ředitelka dodala, že by si tě měl prohlédnout psychiatr, že máš nějaké rány na ruce…Je to pravda? Ty si ubližuješ?“ ani nečekala na mou odpověď a vyhrnula mi rukávy na obou rukách. Byla jsem naprosto v prdeli, ale při pohledu na mé ruce, na kterých nebyl už jediný šrám, jsem si těžce oddychla. Nestála jsem ještě o to, aby mě babička zavřela do blázince. Udělala by to.
„Běž do pokoje, máš zaracha a s tím Alanem nebo jak se jmenuje, se už nikdy neuvidíš!“ zakřičela
„Cože? To mi nemůžeš udělat!“
„Ale můžu! Ve škole se jenom zhoršuješ. Jde to s tebou z kopce a nejsi plnoletá!“
„Já Ashtona miluju! A to nám nemůžeš udělat“
„Nebudu se s tebou o tom bavit, běž do pokoje a pro jistotu mi dej i mobil a počítač“
„Nenávidím tě!“ Zařvala jsem a věci jí donesla.
Schytala jsem facku, naštěstí jen jednu a pak jsem šla do pokoje. Zabouchla jsem dveře, opřela se o ně, zaklonila hlavu a pomalu jsem po nich sklouzla dolů.
Může to být ještě horší?

Votes? (:
Tak co myslíte? Zlepší se situace? Určitě pište do komentářů, moc mě to zajímá a taky potěší! (:
LOVE YOU **