Trust Me...

5.

V koupelně jsem byla tak dlouho, dokud babička nešla spát. Za tu dobu co jsem byla zamčená v koupelně, jsem se stihla vysprchovat a zbytek času na sebe zírala do zrcadla. Modřiny už mizely, ale já jsem si musela ublížit jako by to za mě nedělal už někdo jiný. Už ze mě vztek opadl a byla jsem fakt naštvaná za to, co jsem si udělala. Hold jsem byla blbá. Oblékla jsem se a pomalu a s opatrností jsem odemykala dveře.

Nenápadně jsem je otevřela a vklouzla do svého pokoje, praštila sebou do postele a v ten moment jsem usnula. Ráno to probíhalo úplně normálně.

Při cestě do školy jsem zase myslela na kluka s čelenkou ve vlasech, prostě mi nešel z hlavy. Po tom týdnu co jsem ho sledovala, jsem znala už půlku jeho šatníku, ale jeho samého jsem stále nepoznala. Byla jsem na sebe naštvaná, že jsem tak velký srab, ale co se dá dělat. Celou dobu co jsem procházela po chodbě, jsem si držela rukáv v pravé ruce a silně ho prsty tiskla. Nestála jsem o to, aby někdo viděl mou pořezanou ruku, kterou jsem si pořezala v tom největším vzteku.

Došla jsem k lavici a chystala jsem si věci na první hodinu, přičemž jsem jedním okem pozorovala Lauren, jak se baví s Jenny a vedle sebe má obtočeného Hemmingse ve svých chapadlech. Držela jsem si oba dva dostatečně od těla. Nestála jsem o další problém. Nedej bože kdyby viděli moji ruku. Začala první hodina. Psali jsme diktát, a jelikož jsem pravačka, rukáv jsem si nemohla držet. Najednou jsem se podívala na Jenny a ona se zrovna dívala směrem ke mně. Okamžitě jsem položila prupisku a rukáv si potáhla. Jako bych měla jakýsi šok. Doufala jsem, že jen opisuje. Neřekla mi nic. Dělaly jsme jako bychom se neznaly celý den. Když jsem šla domů, uvažovala jsem, zda je na Laureniné straně. Jindy mi aspoň řekla ahoj, ale dneska ani slovo.

Doma jsem si pobrala věci a vydala se na hřbitov. Chlapec už tam seděl a já ho hned začala kreslit. Dneska byl ten kluk něčím zvláštní, ale neodhadla jsem čím. Najednou jsem uslyšela své jméno.
„Mel, Melánie, jsi to ty?“ slyšela jsem. Poznala jsem, že to je hlas Jenny. Podívala jsem se na kluka s čelenkou ve vlasech. Začal se dívat na Jenny. Rychle jsem se otočila, abych se na ni podívala taky, ale něco se zvrtlo. Asi jsem se otočila moc rychle a já spadla ze stromu. Zachytila jsem se ještě za sloupek od hřbitovní zdi a v tom mi došlo, že pokud není Jenny slepá, tak musela vidět mou ruku.

Rychle jsem se raději pustila a spadla jsem na mamčin hrob. Kluk sedící na lavičce se okamžitě zvedl a běžel mi pomoct. Jenny jen stála a na všechno se dívala. Nevím, jestli byla v šoku nebo by mě tam nechala jen tak ležet, kdyby tam ten kluk nebyl. Ale hned jak se kluk z lavičky zvedl, ona odešla. Najednou jsem se podívala a on, ten kluk co se mi tak líbil, byl ode mne jen takový kousíček.
„Jsi v pořádku?“ Vyšlo mu z úst. Měl tak nádherný hlas, dokázala bych jej poslouchat celý den.
„No to ještě nevím, ty by jsi byl, kdyby jsi spadl od tamtud?“  Na otázku jsem mu odpověděla otázkou a přitom jsem ukázala na místo, kde jsem seděla.
Poprvé se usmál. A já viděla ten nejkrásnější úsměv na světě. Tvář se mu naprosto změnila, jakoby ožila a na tvářích se mu vytvořily roztomilé dolíčky.
„No to nevím, ale pomůžu ti vstát“ postavil se a natáhl mi svou obrovskou ruku. Natáhla jsem svou ruku k té jeho a dotkla se ho. V tu ránu jako by mnou projela elektřina. On jen zatáhl a já byla na nohou. Dotýkali jsme se navzájem těly a nic příjemnějšího jsem nikdy nezažila. Cítila jsem, jak mi projel mráz po zádech. Vzhlédla jsem do jeho očí a podlomily se mi kolena. Přichytil mě a ruce dal tentokrát kolem mého pasu. Poprvé jsem viděla jeho neubrečené oči a věřte mi, byl to zážitek. Dívali jsme si navzájem do očí asi ještě půl minuty a já si přála, aby tento moment nikdy neskončil. Hezčí pocit jsem jakživ necítila. Po chvíli ten moment přerušil a znovu se mě zeptal, zda jsem v pořádku. Asi už nevěděl jak má to ticho přerušit.
„No, abych pravdu řekla, celkem mě bolí noha“
„A můžu se tě zeptat, co jsi tam nahoře prosím tě dělala?“ s úsměvem ve tváři mi naservíroval tuto otázku. Úsměv jsem mu oplatila.
„No já-já…“ nevěděla jsem co říct… No víš, jsem do tebe blázen a šmíruju tě už přes týden… To by přece znělo poněkud divně a ještě by si o mně myslel, že jsem nějaký úchyl nebo co. Nebo mu říct o mé mamce, a že jsem tu byla za ní? Prostě mi došla slova.

Po chvíli mlčení zvedl tázavě obočí, aby mi připomněl svou otázku.
V tu chvíli jsem si uvědomila, že tady někde musí ležet jeho portrét a můj deník. Najednou jsem zpanikařila a rychle jsem ho začala očima hledat. Uviděla jsem ho. Přerušila jsem náš oční kontakt a vrhla jsem se po portrétu, aby ho neviděl a doopravdy si nemyslel, že jsem úchyl.
„ Co děláš? Jsi blázen?“ pokračoval další otázkou.
„Ne, jen si sbírám věci.“
„Aha..No já jsem Ashton, Ashton Irwin“ Podal mi znovu svojí obrovskou ruku a já mu jí podala také s odpovědí „Já jsem Melánie, Melánie Roothová“