Trust Me...

18.

Ahoj Všichni! (:

Překročili jsme 10K čtenářůůů :33 bože!! Je to možnéé?!? Moc děkujů, jenom díky vám! Jste moje všechno! :3

A bylo to tu Den D. Nová škola. Byla jsem vzhůru dřív než Ash, ale vůbec se mi nechtělo z vyhřátého pelíšku ven. Ještě k tomu, když Ash tak příjemně hřál.

Snad tam budou lepší lidi než na gymplu. Prosím. Konečně bych si mohla najít nějaké přátele a nějakou tu nejlepší kamarádku.

Moje myšlenkové pochody vyrušily slova:

„spáči, vstávej!“ ruku položil na mé rameno a mírně se mnou zatřásl.

Peřinou jsem si přikryla obličej a otočila se k němu zády. Myslím, že tahle reakce hovořila za vše.

Ash vstal teda první a já hned za ním. Z postele mě dostalo to, že jsem prostě musela. Když jsem zamířila do kuchyně, Ash už mi chystal snídani. Naservíroval mi chléb s nějakou pomazánkou a k tomu svůj úsměv. Sladký úsměv.

„Tak co? Připravená?“ zeptal se a zakousl se do svého chlebu.

„Upřímně?“ zeptala jsem se a povzdechla si. Nenechala jsem Ashe ani odpovědět a pokračovala jsem „Strašně se bojím. Nikdy jsem neměla kamarády a-a nejsem si jistá jestli si teď dokážu najít nové. Neměla jsem nikoho, až na tebe. Jsi jediný, kdo si mě všiml“ mírně jsem se pousmála.

„Kdo by si tě nevšiml? Jsi nádherná. Upřímně se bojím více než ty“ tentokrát se v obličeji nijak nevyjádřil.

„Čeho?“ okamžitě jsem zareagovala s šokovaným výrazem ve tváři.

„Že mi tě přeberou… Můj nejlepší kámoš je celkem v pohodě a ostatní… Však poznáš“ odmlčel se „Jsme fajn kolektiv“ dodal.

„Neboj se, jsem jenom tvoje“ Natáhla jsem se po jeho ruce a pevně ji stiskla. Myslím, že jsem mu aspoň trošku zvýšila sebevědomí. Usmál se. Ano. Aspoň trošku jsem ho povznesla nad ostatní.

Jelikož měl Ash řidičák i vlastní auto, tak jsme se nemuseli mačkat busem, jako já každý den. Tentokrát už jsem se nemusela bát prázdného místa vedle sebe. Taky si musím udělat řidičák. Je pohodlnější jezdit autem.  Zastavil na obrovském parkovišti a všude kolem byl krásně křiklavě zelený americký trávník. Škola se skládala ze tří budov, které jsem zahlédla při parkování.

S Ashem jsme měli namířeno do třídy, ale ještě předtím jsme se museli zastavit u ředitelky, která si mě a hlavně moje obrazy nemohla vynachválit. Vůbec ji nezajímalo proč, jak a kvůli čeho přestupuju. Byla taková moc ukecaná, ale sedělo to k ní. Dokonce mě nazvala samotným Picassem. Chudák…Ten se musel v hrobě obracet, když to slyšel. Do něj mám hooodně daleko.

Okamžitě si také stihla povšimnout, že s Ashem tvoříme pár. Vychvalovala Ashe, jak si dobře vybral, zatímco já už si přála být pryč. Jen jsem se snažila mile usmívat.

Šli jsme dlouhou bílou chodbou. Míjeli jsme několik tříd a já na sobě cítila ty pohledy ostatních, které mě bodaly do zad. Nebylo mi to zrovna dvakrát příjemné. Lidé, očividně z jiných tříd, si při pohledu na mě začali něco šeptat.

Doufám, že tahle škola bude Lepší!

Stoprocentně to má jednu výhodu, mám tu Ashe.

„Jsme tu“ oznámil dívajíc se upřeně na bílé dveře od třídy. Zřejmě naší třídy. „Připrav se na nejméně dvacet objetí, možná i pu-„ nedostačil říct větu, kterou se chystal říct.