Můj Králíček Part 1

8 🐇 ~ Strach

Zamrkal jsem. Rozhlédl jsem se a začal čichat. Nepouští mi tu domácí plyn? Mám pocit, že mě někdo tráví! Ty halucinace jsou zpátky! Pomoc!

Sklopil jsem uši a zakňučel. Viděl mě... Co teď... Musím zmizet. Ano. To je asi ta nejvhodnější volba v tuto chvíli. Když se rozhlížel kolem a nekoukal na mě, tak jsem začal skákat rovnou ke dveřím.

Ozvalo se hopkání. Vzpamatoval jsem se a chytil ho za kožich. Vytáhl jsem ho do vzduchu. Prohlédl jsem si ho. No je to králík! Tak hrabe mi?

Ah..? Ne. Teď ví že jsem i člověk. Když to ví, tak to bude jako předtím. Zavolá někoho, přijedou a zase budou ty testy. Ty hnusné injekce a přístroje. To už zažít nechci. Zahoupal se a snažil se spadnout na zem. Nešlo to a tak jsem se zase změnil na člověka a otevřel dveře.

Opět jsem zamrkal. Dejte mi někdo do tlamy! Počkat! Chytil jsem ho kolem pasu a odtáhl zpět do bytu. Je nahej, kam jako jde? Lepší otázka je; proč je sakra nahej?!

Hah? Zčervenal jsem a ruku mu chytil. Snažil jsem se mu ji dát pryč. ,,H-hned mě pusť...!" Zakňučel jsem a odtáhl se od něj. Zakopl jsem o to co postavil mě jako králíkovi abych neutekl z obýváku a spadl na zadek.

Nadechl jsem se a sledoval ho. Takže je skutečnej. ,,To něco utíká do vody od místní továrny?" Zeptal jsem se zmateně. Co se to tu děje?!

To bolelo... zavřel jsem oči a kousl se do rtu. Co? Nadzvedl jsem obočí a zakryl se. Bože dostaňte mě někdo odsud. ,,Hned mě pusť..." Zabručel jsem tiše a červenal se. Odcouval jsem se co nejdál od něj.

Ruce jsem si dal v bok a zaklonil hlavu. Na tohle jsem moc střízlivej, krucinál. Nadechl jsem se. Takže mám králíka, co je vlastně kluk, který je teda králík. Tohle musí být sen. Proboha. Podíval jsem se na něj. Co mám dělat?

Co na mě tak zírá. Tím že zírá, nic nedělá a je ticho mě znervózňuje ještě víc... Snažil jsem se zakrýt co nejvíc... Proč? Vždyť když jsem králík nejde nic vidět. Změnil jsem se teda na králíka. Takhle mě nebude moc chytit když budu rychlý ne? Ale jako králík jsem tlustý a moc pomalý. Jako kluk jsem ale zase vychrtlý a rychlý...

Přešel jsem k němu a chytil ho. Vzal jsem si ho do náruče. ,,Co s tebou?" Vydechl jsem a šel s ním do pokoje. Asi bych mu měl dát oblečení. To je asi dobrej nápad.

Hm? To n-ne...! Přikrčil jsem se, schoulil se do klubíčka a sklopil uši. Zakryl jsem si oči. Nemůžu se hnout. Proč se nemůžu pohnout... Nejspíš jsem hodně vystrašený že nevím co dělat...

Přešel jsem ke skříni a koukal. Vypadá o dost menší, takže hledám něco menšího. Hm. Ale co. Vytáhl jsem tu největší mikinu, kterou mám.

Zůstal jsem na jeho ruce a čekal co se bude dít dál. Podíval jsem se co dělá. Možná bych měl utéct. Hned jak mě položí.... Ne. Hned jak bude pryč a nebo bude spát. Určitě mě využije a prodá za peníze aby měl něco víc.

Mikinu jsem hodil na postel a jeho položil hned vedle. ,,Oblékni si to a přijď do kuchyně, promluvíme si." Oznámil jsem mu a do té kuchyně odešel. Může kakao? Nebo- co mu mám dát?

Ha? Změnil jsem se na člověka a zamrkal. Vím o čem bude chtít mluvit... Ale nevím co mu všechno budu moct říct. Povzdechl jsem si a chvíli jen seděl. Nevím co mám dělat... Oblékl jsem si to co mi položil na postel a stoupl jsem si. Alespoň mi to zakrývá přirození a zadek... Šel jsem pomalu tam. Bojím se.. Nechce se mi...

Určitě jo. Udělal jsem mu teda kakao a hrnek s kakaem dal na stolek. Sedl jsem si na židli a čekal na něj.

Chytil jsem konec mikiny před sebou a držel ji. Přišel jsem do kuchyně a sklopil pohled. Tohle se mi vážně nelíbí... Povzdechl jsem si a sklopil uši. Sedl jsem si.

Přišoupl jsem k němu hrnek s kakaem blíž. Čekal jsem. Nehodlám ho do ničeho nutit. Prostě uvidím, co mi řekne sám.

,,Co chceš slyšet...?" Zamumlal jsem. Podíval jsem se na hrnek. Ta vůně a barva... Pamatuju si to ze školky. To je kakao. Miloval jsem ho. Vzal jsem si hrnek do ruky a trochu se napil. ,,Hm..." Usmál jsem se spokojeně. Jo... To mi chybělo. Vydechl jsem a vypil ho celé. Zavřel jsem oči a olízl si rty. Jazyk jsem nechal venku a měl zavřenou pusu. Spokojeně jsem vrtěl ocáskem.

Sledoval jsem ho. Zajímavé. Takže kakao může, dobré vědět. ,,Chceš ještě?" Zeptal jsem se ho a zapřel se do židle.

Zakroutil jsem hlavou. ,,Ne a děkuji..." Šeptl jsem a hrnek odložil. ,,Tak co chceš slyšet. Já stejně brzy odejdu..." zamručel jsem a obličej si zavrtal do té velké mikiny. Nezůstanu tu.

,,Řekni mi co chceš ty sám, já poslouchám." Pověděl jsem a ruce si založil na hrudi.

,, Nemám ti co říct..." Zavřel jsem oči. Když nejsou otázky, neříkám nic. Ještě bych řekl něco co bych neměl ne? Navíc teď když ví i o tomhle, tak mluvit sám od sebe nebudu.