Nejlepší přátelé💘🤞

ty vypadáš

„Crr crrr" rozzvonil se budík.
Vypl jsem ho jednou rukou, bez toho abych se na něj podíval a zvonění jsem ignoroval.

Nebylo mi zrovna nejlíp, cítíl jsem začínající ataku, ale byl první den školy a já se tam musel ukázat.

Vyškrábal jsem se z postele a v nočním stolku nahmatal prášky.
Pár jsme jich do sebe hodil a zapil jsme je vodou.

Vstal jsem, bylo už skoro půl 9 v devět jsme měl být ve škole, doufal jsme, že prášky zaberou co nejdřív, a že nebudu celý den na sračky.

Vyhrabal jsem ze skříně čisté tričko a kalhoty, samozřejmě černé, jak jinak, a navlékl to na sebe.

Vzal jsme si bágl, do kterého jsme naházel pár papíru, tužku a krabičku s prášky a šel jsem do kuchyně.

Táta byl už dávno pryč, jako každý den v tuhle dobu, buď na fakultě nebo v nemocnici.

Do ruky jsem si vzal banán a uvařil jsem si silné kafe. Přesně ve chvíli, když jsme to všechno spořádal, tak dole zvonil Roman.

Sešel jsem po schodech, bylo mi fakt šoufl, výtah byl bohužel rozbitý a tak jsem jinou možnost neměl.

Mám dojem že jsem šel dokonce pomaleji jak paní Okounová z šestýho, a té je mimochodem skoro 90.

Když jsem konečně sešel dolů, tak mě přivítal vlídný pozdrav mého nejlepšího kamaráda.
„Ty vole ty vypadáš" podíval se na mě.

Neměl jsme sílu, čas ani nervy mu něco odpovídat, za normálních okolností, bych ho setřel skvělým vtipem nebo ho při nejbližší příležitosti naprosto znemožnil, ale fakt mi nebylo dobře a ještě k tomu za chvíli jsme měli být ve škole.

Nechtěl jsem hned první den přijít pozdě, a tak jsem radši přidal do kroku, aby nám neujel autobus.