Nejlepší přátelé💘🤞

to ne...

Když jsem se ráno vzbudila, neměla jsem o špatných novinkách vubec ponětí...

Podívala jsem se na hodinky, bylo půl 7. Ségra ještě pořád spala.

Vstala jsem a šla na příjem.

Bylo zde nějak podezřele smutno, moc smutno...

„Mama" řekla jsem si a hned utíkala na JIP, kam ji včera hned po operaci vezli...

Ale byla tam, spokojeně spala. Oscar u ní zrovna byl a zapisoval něco do její karty.

Pak mi to ale došlo...

„To ne..." Došlo mít o najednou.

Objevila jsem všechny holky, na kterých by mohl ležet Davidův táta, ale on nikde...ani na JIPu 1 ani na JIPu 3 ani na JIPu 2 s mámou... Nikde...

„To není možné..." Nemohla jsem tomu uvěřit „určitě bude na jiném oddělení" namlouvala jsem si... Ale marně...

Ještě jsem ani nevěděla, jestli to je opravdu pravda a už jsem cítila, jak mi po tvářích stékají slzy...

Vyběhla jsem do primářovny.

David s Jirkou seděli nad správou z operace, a když si mě všimli, tak ji odložili a oba se na mě podívali.

Očividně ani jeden nevěděli, jak mi říct něco, co už jsem dávno tušila...

„Takze to je pravda..." Zkousla jsem si spodní ret a sedla si k nim...
„jo..." Řekl Jirka...

Koutkem oka jsme zahlédla, jak se David kouká mimo...

Po tvářích mi začaly štěkat teplé slané slzy, kterých bylo čím dál víc... Karel Hofbauer byl něco jako moje rodina...bude mi moc chybět...

Chytila jsem Davida za ruku... On ale uhnul rukou mimo, vstal a odešel pryč z primářovny...

„Dej mu čas..." Doporučil mi Jirka a posláním kapesník.
„diky" řekla jsem a utřela si slzy.

Jirka měl pravdu, David potřeboval čas na vstřebání novinek.