Nejlepší přátelé💘🤞

"na usmíření"

Byl to velká rána, pro nás všechny.
Teda až na najdu, ta vůbec neměla páru k co tady jde.

Máma brečela a vypotřebivávala jedno balení papírových kapesníku za druhým.

Já jsem mlčky seděla a přemýšlela.

Davidův táta pil pivo a David se zrovna vrátil od ségry z pokoje.

Pohladil mě po noze.
„je to lepší?" Zeptal se mě.

Zkouška jsme si spodní ret, abych se zase nerozbrečela a mírně jsme přikývla.

David mě znovu objal kolem ramen.

Hned jsem se v jeho náruči cítila líp.

Jako by mě Davidovo pevné sevření zase naplnilo energii, nebo možná to bylo tím, že už mě nebavilo jemné seděl na místě, ale zvedla jsem se a došla do kuchyně.

Vytáhla jsem z ledničky červené víno.

Mamka ho koupila, kvůli tomu, že už od střední ho Jana milovala.

Rozlila jsem ho do čtyř skleniček, které jsem donesla na stůl.

Mamka přestala na chvíli brečet a vzala si svou skleničku.

I ostatní si ji vzali.

Pozvedla jsem tu svou a řekla: „Na usmíření a na zesnulé, co tu s námi už bohužel nemůžou být, ale určitě se na nás shora koukají" pousmála jsem se.

David o mě zavadil pohledem a věnoval mi svůj nádherný úsměv.

Odešli až pozdě večer, kdy už byla venku tma a Majda dávno spala.

Uklidila jsem nádobí do myčky a zalezla si k sobě do pokoje.

Chtěla jsme být chvíli sama.

Napsala jsme Emě a svěřila jsme se jí. Psali jsme si dlouho do noci a řešili všechno možné.

Skončili jsme ale u jedné jsi otázky, na kterou jsem neznala odpověď.

„Takže už z vás jsou zase přátelé?" Napsala.

V tu chvíli mě totálně odrovnala, protože odpověď na tuto otázku jsem neznala ani já a to se zrovna mě týkala.