Nejlepší přátelé💘🤞

rubava

V Praze žijeme od tátovi smrti, máma to v Rubavě nemohla vydržet, všechno jí ho tak připomínalo. Úplně jsem ji chápala a tak jsme se přestěhovali do Prahy, kam jsem stejne denně dojížděla do školy.
Mamka se ale nedovedla vzdát své práce.
Práce vrchní sestry byla to co jí bavilo, naplňovalo a co vždycky chtěla dělat, a tak denně dojížděla z Prahy zpátky do naší rodné Rubavy.

Rubava nebyla daleko, ale vzhledem k tomu, že auto měla mamka, tak jsem se ségrou musela jet vlakem a věřte mi, že s ní vydržet půl hodiny ve vlaku je fakt za trest.

Cesta na nádraží byla docela pohodová, cestou jsme se stavily domů, kde jsme nechaly Magdinu aktovku, stejně jsme to měli po cestě a tahat ji s sebou bylo opravdu zbytečné.

No a pak nastalo to drama, sice jsem už se ségrou párkrát takto jela za mamkou do práce, ale dneska to bylo strašné!

Celou dobu jsem musela myslet na Davida, a tak jsem Magdu moc nehlídala.
Ta toho samozřejmě využila, a tak když jsem kupovala jízdenku, se Magda nenápadně vypařila.

Trvalo mi skoro dvacet minut, než jsem jí našla u obchodu s novinami.

Hihňala se a držela v ruce nové číslo mateřídoušky.

Chytla jsem jí za loket a táhla ji na nástupiště.

Vlak jsme naštěstí jen tak tak stihly.

Jediné štěstí bylo, že jsem si ráno do batohu dala svůj tablet, na který si občas píšu poznámky. Když jsem ho totiž vytáhla a zapla ségře yt a půjčila ji svoje sluchátka, tak od ní byl alespoň na tu půl hodinu klid.

Něco po 12 jsme už byly v Rubavě.

Na tomhle místě jsem vyrůstala, milovala jsem to tu, bylo pro mě těžké to tu opustit, ale už je to skoro 5 let, šla jsem dál.

Urgent se rozprostírá kousek od nádraží.
Jen projdete parkem odbočíte doprava a jděte chvíli po Rubavské Třídě a dojdete přímo k hlavnímu vchodu.

Ségra šla předemnou a veselé si poskakovala a brouka nějakou dětskou odrhovačku.
Kroutila jsem nad ní hlavou.
Potom, co se stalo dneska na nádraží jsem jí nezpustila z očí ani na vteřinu.

„Ahooooj." Rozkřikla se ségra na celý urgent.
Opravdu bych se nedivila, kdyby jí slyšeli až na ARU.
Rychle jsem ji instinktivně dala ruku před pusu.

„Ahoj holky." Pozdravil nás primář Jirka Bojan.

Byl to muž podobné starý jako mamka, měl kratší hnědé vlasy a primářem byl asi druhým rokem. Znala jsme ho od malá, byl to někdo, jako můj strejda.

„Ahoj strejdo" odpověděla jsem mu na pozdrav a konečně pustila svou sestru.

„Je máma u sebe?" Zeptala jsem se.
„Jo, dodělává rozpis služeb." usmál se na nás.
„Okey, díky půjdem za ní." Vydala jsem se směrem k mámině kanceláři.
„Stavíš se pak za mnou Mery? Chtěl bych se tě na něco zeptat."
„Určitě. V kolik?"
„Tak za 20 minut. Vyhovuje ti to?"
„Jasně. Mamka by mě stejně bestak pověřila zase nějakým třízením léků, nebo běháním po laborkách." Protočila jsem oči v sloup.
„Tak budu na tebe čekat" usmál se na mě, úsměv jsem mu oplatila a šla jsem za ségrou.

„Ahooooooj mamiii." Vtrhla ségra do kanceláře.
Šla jsem hned za ní a zastavila jsem se, když jsem viděla, jak se máma culí na nějakého blonďatého doktora v podobném věku jako byla ona.
„ehmm strejdo Oscare." Předstírala jsem kašel.

Většinu lidí na urgentu jsem oslovovala 'teto' nebo 'strejdo' , všichni mě tam totiž znali už od malinka jménem a byli na mě moc hodní. Tedy většina.

Oscar se na nás otočil společně s mamkou.
Zamračila jsem se na ně.

„Tak já jdu... Uvidíme se zítra" usmál se Oscar na mamku a odešel.
„Ahoj" rozloučila se s ním i mamka.

Když za sebou zavřel Oscar dveře, tak jsme si dala ruce v bok.

S pohledem plných otázek jsem se podívala na mamku.

Do očí se mi malém nahrnuli slzy, bylo divné ji vidět filtrovat z někým jiným než s tátou, i když už to bylo pět let.

„Poslyš Mery je to jen kamarád...." Poznala máma můj výraz.

Mě ale z očí vyhrkly slzy...

„Jdu za Jirkou" řekla jsem a bouchla za sebou dveřmi.