Nejlepší přátelé💘🤞

Davide?

„Au, co děláš?" vykřikl jsem a chytil jsem se za nos.

Nějaká nána, která se tu před chvílí řechtala jako kůň, mě praštila přímo do nosu.

„Promin, promiň, promiň" začala se mi hned omlouvat.
Bylo mi blbě, nechtěl jsem na ni řvát a tak jsem se jen nadechl a vydechl, tím se mi podařilo zastavit všechen vztek, co se ve mě bouřil.

„Jsi v pohodě?" Ptala se a chytla mě za rameno.

Rukama jsem si držel nos, takže mi nebylo vidět do obličeje. Na ní jsem se taky pomalu ani nepodíval, ten nos bolel jako čert.
Musel jsem uznat, že nato, že je to holka, tak má sílu.

„Bouchla si mě rukou do nosu, fakt si myslíš že jsem v pohodě?“ zeptal jsem se jí.
„Promiň, já nechtěla" omluvila se mi znova.

Nějaká holka co stala vedle ní, se začala blbě smát. Sto chutí bych ji vrazil, kdybych měl alespoň trochu sílu.

„Ukaž podívám se ti na to?" Nabídla se a ignorovala smích té holky co stala vedle ní.

Sundal jsem si ruce z obličeje a konečně jsem si ji mohl prohlédnout.

Ihned mě zaujali její oči.

Znal jsem ji, pamatoval jsem si ty oči, prakticky okamžitě jsme ji poznal.

Rázem, jak se mi podívala do očí, tak jsem poznal, že mě taky poznala.

„Davide?" Podívala se na mě rozpačitě.

Podíval jsem se jí do očí, do jejich nádherných modrých očí, které jsem si těch osm let přesně pamatoval.

Její výraz se najednou proměnil.

Usmívala se na mě, jako za starých časů.