Nejlepší přátelé💘🤞

zhroucení...

Nezvedal mi to...nechodil do školy...ségra se pořád ptala na mámu, která na tom pořád nebyla ani hůř, ani líp a do toho mi už 5x volala Ema, protože se chtěla ujistit, jestli jsem v pohodě.

Jasně že jsem nebyla v pohodě...

Bylo toho na mě straně moc, vůbec jsem nestíhala plnit úkoly, dohlížet na ségru a ještě se strachovat o Davida, o kterém už 2 dny nikdo nevěděl...

„Kdy přijde máma?...Je jí už dobře?... Můžeme za ní jet?... Kdy se vrátí?..." Tyto a podobné otázky jsem od ségry slýchávala několikrát denně a čím dál víc to pro mě bylo těžší a těžší...

Snažila jsem se na mámu nemyslet, ale nešlo to...

Nechtěla jsme ségře lhát, ale musela jsem, protože jsem nechtěla, ať je na tom tak jak já.... Zprávy, které jsme měla přímo od zástupkyně vrchní sestry, mámině nejlepší kamarádky, nebyly zrovna nejlepší...

Dva dny jsem prakticky nespala, dva dny jsem pořád jen kolem něčeho lítala a něco dělala... Dva dny jsem to jakštakš zvládala, ale když mi večer po tom, co ségra usnula, zavolal Jirka, tak jsem se úplně zhroutila....

„Jirko, já už to nezvládám... Škola, ségra... Všechny povinnosti doma... máma, David... Je toho na mě moc..." Rozbrečela jsem se mu do telefonu...

„Mery ty to zvládneš... Jsi silná holka po svoji mámě... Víš že je velká pravděpodobnost že bude zase v pořadu..." Snažil se mě uklidnit, ale jeho psychologický postoj k situaci mě akorát ještě víc rozbrečel...

Po tvářích se mi kutálely velké slzy a já v koutě kuchyně seděla na zemi a snažila se přestat brečet...

„Mery, slyšíš mě? Poslouchej mě! Jsi silná, vím to... Ty to zvládneš... Já ti pomůžu, Bíba ti pomůže a David taky..."

Můj dech se trochu zklidnil... Ale slzy mi po tvářích pořád tekly...

Jirka si všimnul toho, že jsem se trošku uklidnila a pokračoval: „Biba se nabídla, zítra k tobě přijede a pomůže ti s Majdou, pár dní tam s vámi bude..."

„Děkuji...moc... vám oboum...." Povedlo se mi ze sebe dostat...

„Nemáš za co, ale potřebuji, abys něco udělala pro mě. Potřeboval bych, abys zašla až Davidem a pokut možno hned..."

„proč?!" Utřela jsem si slzy

„Mam o něj strach, myslím že by si neublížil, ale bojím se o něj..."

„Já taky, ale proč k němu nezajdeš ty???" Zajímala jsem se...

„Mně neotevře..."

„A ty myslíš, že mně jo?"

„Určitě" řekl a já úplně viděla, jak se na mě přes telefon usmívá...