Nejlepší přátelé💘🤞

nedělej zagorku

Roman mě doběhl.
„Nezajdem někam?" Zeptal se mě.

Podíval jsem se na něj svým nejběžnějším robotickým výrazem, aby pochopil, že s ním nikam nepůjdu a ať na to rovnou zapomene.

„Dobre, dobre stačilo říct ne." Řekl a následoval mě při cestě na zastávku.

Přesně ve chvíli, když jsme došli na zastávku, tak přijel nás autobus.

Sedl jsem si na první místo, co jsem uviděl a čekal jsem, až se autobus rozjede.

Roman si sedl vedle mě.
„Jedeš domů?" Zeptal se mě.
„Ne, do obchoďáku." Řekl jsem ironicky, bez toho abych se na něj podíval.
Na hlavu jsem si nasadil kapucí že své černé mikiny a koukal se z okna, jak cesta ubíhá.

„Nedělej zagorku" šťouchl do mě loktem.

Znovu jsem se na něj podíval tím svým 'oblibeným' pohledem a on konečně přestal.

Roman obvykle vystupuje o zastávku dřív než já, a tak se semnou rozloučil a vystoupil.
„Čau, tak zítra" řekl jsem, a taky jsem se postavil.

Autobus zatočil za zatáčku a zastavil. Vystoupil jsem a došel jsem těch pár metrů k nám domů.

Výtah už naštěstí fungoval, tak jsem vyjel nahoru. Nahmatal jsem klíče v batohu a otevřel dveře. Vpadl jsem dovnitř a svalil se na svou postel. Sundal jsem si boty a přetáhl si deku přes hlavu.

Chtěl jsem spát, ale nemohl jsem usnout. Pořád jsem musel myslet na Mery, na to, jak se za ty roky prakticky nezměnila. Pořád jsem z ní cítil tu stejnou pozitivní energii a stejnou voňavku jako před lety....

Chyběla mi... moc.