Nejlepší přátelé💘🤞

kóma

Už, když David telefonoval s Jirkou jsem měla divné tušení že je něco špatně a když jsme dojeli na urgent, tak se mi můj špatný pocit ještě víc utvrdil.

David se celou dobu choval straně zvláštně, dost odtažitě... A když jsme přišli na urgent a já viděla, jak se na mě všichni koukají, tak se můj dech zase zrychlil a začala jsem se bát, co se stalo...

Na urgentu stál Jirka, očividně na nás čekal.

„Ahoj" pozdravil nás.
„Čau" odpověděl mu na pozdrav David...
„Ahoj" řekla jsem a přitom nespustila oči z Davida, který už se nějaký ten čas mému pohledu vyhýbal.

„Co se děje Jirko??" Nevydržela jsem to a zeptala jsem se...

Jirka se podíval na Davida, který když si jeho pohledu všiml, odešel bokem.

Pořád jsem ho ale měla na dohled, stál kousek opodál a pozorně pozoroval moje reakce.

V očích mě začaly pálit slzy „Jirko co se děje?!?" Zvýšila jsem trošku hlas...

„Hana... Tvoje máma..."

„No, co je s mámou??" Začali mi z očí téct slzy...

„v noci je jí zvýšil nitrolební tlak, tak ji Oscar nasadil léky, aby se snížil... No a..."

„Je mrtvá?!" Vyděsila jsem se...

„Ne, není mrtvá, tedy zatím..."

„Cože?! Co se stalo??" Nechápala jsem a zhluboka dýchala...

„Je v kómatu" řekl Jirka.

„to ne..." Kroutila jsme hlavou...

Hned co Jirka ty slova dorel, tak se mi podlomily nohy... přestala jsem pod nimi cítit pevnou zem, dech se mi začal zase zpomalovat... než jsem se svalila k zemi mi, stihla jsem ještě zamrkat očima a viděla, že ke mě běží David.

Najednou byla všude kolem tma... Ještě jsem stihla zaslechnout Davida, jak volá moje jméno, které mi pak ještě hodnou chvíli doznívalo v hlavě...