Naše věčnost dlí v tomto okamžiku, má lásko (Loki & Sigyn) /CZ/✔

Jizva I.

🐍VÍCEKAPITOLOVKA🐍

*Sigyn*

„Matko, neměla bys stát na tom větru. Už nejsi nejmladší."

Jak je možné, aby pár slov a mírně nadrzlý tón hlasu dokázaly zhmotnit její vzpomínky? Přestala se kochat třpytem hvězd a s těžkostmi stáří se posadila do křesla na verandě.

„Kárej své potomky a matku nechej svému osudu, Kairo."

Dceřina tvář zvážněla. Věděla to, aniž by se na ni podívala. Znala ji až přespříliš dobře. Jakby taky ne, stala se její matkou. Ale bylo v tom i něco jiného. Cítila tu prapodivnou náladu kolem. Možná... že to tak vnímá pouze ona sama. Povzdechla si, když zaslechla zavrzání dřevěných prken.

„Promiň, nemyslela jsem to... Jsi v pořádku?"

Mladá dlaň přikryla její, vrásčitou a plnou jaterních skvrn. Sigyn se konečně na dceru podívala. Při pohledu do známých očí sázela, že dnes ztratí úplně vše.

„Samozřejmě. Jenom mi dělá starosti jedna stará jizva."

„Jizva?!" Zamračila se a zmatením nahnula hlavu na stranu.

„Ano. Zahojila se, ale přesto je natolik cenná, že..." Slova zmizela. Bezděky zvedla oči nad sebe, ale místo hvězd zahlédla pouze přístřešek ozářený světlem svící. Rozesmutnilo ji to.

Ale Kaira si to vysvětlila jinak. „Matko, jsi dezorientovaná. Pojď dovnitř. Je tam teplo a-"

„Ne!" Vytrhla se jí, když se ji snažila zvednout na nohy. „Ne, já nejsem dezorientovaná. Ještě nejsem natolik stará, jak si myslíš."

„Ale já-"

„Nějaké problémy?" Zeť nakoukl zpoza dveří.

Nastalo ticho a Sigyn čekala, že ji začne popisovat jako osobu, která najednou ztratila rozum. Jako kdyby ji doteď neznala. Jak ponižující! Jenže Kaira jenom zakroutila hlavou a požádala manžela, aby uložil děti. „Chci být chvíli s matkou sama."

Sledovala cizí štěstí a projevy lásky, než se zeť vzdálil. Kaira jí dala kolem ramen teplou deku a posadila se vedle ní.

„Řekneš mi o té jizvě víc?"

„Nečekej vanaheimské pohádky. Je to jenom obyčejný příběh kusu života."

„To nevadí. Možná... Možná konečně pochopím, co se s tebou poslední dobou děje. Jsi duchem nepřítomná." Opět ji pohladila po ruce. Sigyn chvíli pozorovala výjev citu, pak zvedla zrak. Cítila se, jako by se propadla v čase.

„Máš stejný úsměv jako tvůj otec, když ještě neochutnal intriky paláce."

„Nikdy jsi o něm nemluvila. Proč? Je vůbec pravda, že je mrtvý? Neptala bych se, ale vládnoucí rasa je daleko. Vanové si žijou vlastní život, než aby je zajímal život Ásgardu."

„To je ten důvod, proč jsem tady. Věř mi, že by se ti tam nelíbilo. Něco o tom vím, žila jsem tam půlku života," odfrkla si. Poté se hluboce nadechla. „Nemluvila jsem o něm z mnoha důvodů, Kairo. Čekala jsem, až vyrosteš. Chci, abych pochopila... Já..."

Pokusila se jí uklidnit: „Matko, ať mi řekneš cokoliv, nic se nemění."

Sigyn uhnula pohledem. „Kdybys věděla, nikdy bys to neřekla. Možná už to nikdy nebude jako dřív. Ale co na tom záleží? Umírám a ty si zasloužíš znát pravdu o tom, kdo jsi."

„Ještě neumíráš! A kdo jsem?! Jsem dcera Sigyn a Lokiho, prince ásgardského," vyhrkla. „Nikdy jsem ti nezazlívala, že nežiju v paláci. Jsi má matka a já tě znám natolik, abych věděla, že jsi pro mě udělala to nejlepší."