Naše věčnost dlí v tomto okamžiku, má lásko (Loki & Sigyn) /CZ/✔

Labutí píseň VII.

*Loki*

Vnímala, jak se v ní dítě hýbe, a přesto se cítila osamělá. Ležela v poloze, která se nedala ani pojmenovat, ale přesně ta jí zaručovala odpočinek od bolesti. Samota ji ždímala k smrti, a jakmile za Resou zapadly dveře, ten pronikavý pocit zesílil. I duše, která ji neznala, ji opustila.

Stýskalo se jí po matce. Po bratrovi a snad i po tom chraplavém hlase, díky němuž zahodila bystrý rozum. Chyběly jí časy, kdy ji všichni obklopovali a ona je nenáviděla; kdy svět byl plný válek a ona jakožto bůh neplechy byla k užitku. Ačkoliv Ódin to tak nikdy neviděl.

Naštvaně si setřela slzy, které stékaly po tvářích. Do Helu, není přece žádná třasořitka! Nerozhodí ji pár letmých myšlenek sžírající mysl. Měla chuť na něco sladkého. Jiný lék na samotu a vztek neměla. Těžce, ale přece, se dobelhala ke spíži a snědla meruňkovou zavařeninu. A další dny probíhaly obdobně. Támhle povidla, tady jahody. Přece je nenechá shnít!

Ze sestřenice, jež obden přinášela čerstvé jídlo, se vyklubala holka v dětských střevících. Možná kdyby první den nepřinesla lívance s marmeládou, spletla by si ji s nějakým děckem ze sirotčince a vyhodila by ji. Její dům není útulek. Div že snášela Resu.

„Jé, vy ste divná," zazubila se, když vložila do spíže poslední jídlo. Vždy jí pak dochází se džbány pro vodu a vypere nějaké prádlo.

„Proš?" zamumlala s plnou pusou tvarohových buchet. Naplnily jí ústa, až měla tváře jako dva balóny. Dívka se rozesmála ještě víc.

„Maminka říká, že po horkejch buchtech bude bolet břicho."

Loki, která se nehodlala vzdát pochoutky, zakroutila hlavou.

„Mám eště mlíko." Postavila na stůl kovovu dózu s korkem. „Za ty prachy se to prej neztratí, říká maminka."

Bohyně se zarazila v kousání. Násilně polkla, než se zeptala: „Za jaké peníze? Ty vám dala sestřenice?"

Dívka s veselou náladou zašla pro proutěný koš s prádlem. „Ale vona není naše sestřenice. Prej aspoň né krví. Zachránila mě, když praskla lávka. Chtěla sem si vzít loďku, co sem udělala. Voda byla rychlá, ale já ji mám!" Od hrdosti přešla ke studu. „Maminka říkala prej, že bych byla mrtvá. Ale vona na mě šáhla a já byla zas zdravá."

Loki automaticky začala ukusovat další buchty, ale pozornost byla tatam. Nevnímala jejich chuť jako spíše otázku, co je do Helu Resa zač? Stačil jediný dotek jejích dlaní a tlapa vlka se zahojila. Jistě tak uzdravila i tu holku. Proč do Helu utrácí vlastní skrovné peníze, aby jí cizí posluhovali? A v neposlední řadě, jak to dokázala, že se jí po ní, po pouhých čtyřech dnech, začalo stýskat? To dítě ji nutilo cítit něco, co nechtěla!

--
V dlouhých chvílích listovala v knihách z královské knihovny. Pročítala si dějiny Yggdrasilu, balady a satiry. Jako kdyby měl Nál sebevraždné skolny, přidal i dvě knihy o přípravě a účincích různých jedů a lektvarů. Jenže ten největší skvost se skrýval úplně dole. Když si ho Loki všimla, zatajila dech.

Kniha nebyla pozlacená či jinak zdobená. Vlastně to byl obyčejný svazek stránek, do kterých si Frigga psala a přepisovala vlastní poznatky o léčitelství. Pojmenovala ho Lexikon léčebné magie a nikdy ho nedávala z ruky, nikomu ho nepůjčovala. Zachraňovala z něj životy. Byla jediná svého druhu, její smrtí zděděná léčitelským křídlem paláce. Představovala bohatství i tajemství Ásgardu.

Magií si přemístila portréty zesnulé královny a rozložila je na stole. Otevřela namátkou knihu a nechala se obklopit vzpomínkami. Bříškem prstu přejížděla po inkoustu jejího písma a zároveň si dávala pozor, aby klenot nezkrápěla slzami, které se vylily ze zelených studánek. Byla by šťastná, v jakém stavu se ocitla? Litovala by ji, nebo poučovala, že si má vážit toho, co jí život nabídl? To už se nikdy nedozví. Frigga je mrtvá.