Naše věčnost dlí v tomto okamžiku, má lásko (Loki & Sigyn) /CZ/✔

Labutí píseň VIII.

*Loki*

Na druhý den líně otevřela víčka a uvědomila si, že ji někdo musel přenést na vestavěné patro. S námahou zvedla rozbolavělé tělo do sedu, ale překvapení zmrazilo jakýkoliv její další pohyb v zárodku. Pod ní nebylo k hnutí. Postýlka s růžovým kolotočem, kolíbka či dětská vanička na podstavci stály cikcak. Harampádí, včetně dudlíků, lahviček, chrastítek nebo komínku plen, leželo ladem po nábytku. Jako by se ocitla v jiném světě.

„Nevstávej! Musíš odpočívat."

Resa vyběhla na patro, položila talíř se snídaní na noční stolek a začala kolem Loki poskakovat. Načechrala jí polštář, na chvíli otevřela okno a propustila dovnitř chladný vzduch. Pak vzala hřeben a začala jí česat vlasy.

„Kdes to všechno," gestem ukázala pod sebe, „vzala? A tak rychle?"

„Kouzelník neprozrazuje svá kouzla. Hlavní je, aby to splnilo účel."

Loki nic nenamítala, přesto se ušklíbla, jak jí mysl jela na plné obrátky. Natáhla se pro talíř a zakousla se do čerstvého, lahodného pečiva. Dokud nespolkla poslední sousto, panovalo všude ticho.

„Jak jsem se dostala nahoru?"

„Nepamatuješ si? Podařilo se mi tě na chvíli vzbudit. Nakrmily jsme miminko, a potom jsem tě vytáhla sem nahoru. Tak a je to," pronesla vesele a přehodila jí tlustý cop přes rameno. Bosými chodidly prošla kolem a položila hřeben zpátky na stolek.

„A... kde je?"

„Kdo?" podívala se na ni nechápavě. Poté jí to došlo. Uculila se a v očích se jí zalesklo vzrušení. „Spí. Ale myslím, že se brzy probudí a bude potřebovat nakrmit. Pokud chceš slyšet můj názor-"

„Ne, nechci," odsekla suše.

Avšak Resa si nenechala zkazit náladu. Zandala ji neposlušné pramínky vlasů za ucho a dodala: „Je sladká. Mimochodem, už jsi přemýšlela, jaké jméno jí dáš?"

Loki si povzdechla, zatímco Resa odešla pro mimino. Do čeho se to nechala tak lacino zavrtat? Dítě je doživotní železná koule na noze. Jakou měla šanci, že s ní Resa zůstane, až zjistí, kdo doopravdy je? Pokud už to ovšem neví. V ten moment se všechno měnilo. Mohla získat více než poklad, za nímž se všichni honí jako psi, aby zbohatli. Kdo ale umí předvídat budoucnost? Ta se měnila z vteřiny na vteřinu, aniž bychom to dokázali ovlivnit. Právě tak se stalo, když jí Resa dítě takřka vnutila do náruče.

Stvoření menší než skřítek se jí protáhlo v zavinovačce, ale nadále spinkalo. Vzpomněla si, jak se jí takhle pohybovala v břiše, div že jí neutekla z dělohy. Vypadala nevině, ačkoliv ji po nocích kopala jako divoké hříbě. Nemohla uvěřit, že právě této kráse dala život. Vždyť cokoliv, co dokázala vytvořit, ničilo, ubližovalo nebo zabíjelo. V hrudi se jí něco pohnulo. Srdce se jí z toho tlouklo zrychleně a mysl panikařila nad emocemi, které znamenaly slabost.

„Je ti trochu podobná."

Loki nebyla schopná odpovědět. V krku se jí vytvořil knedlík, který ji bolestivě tlačil do jícnu.

„Víš, napadlo mě... Co kdybychom jí daly jméno Sigyn?"

V bohyni se rozezněl hlas intuice, která ji před něčím varovala. Při pohledu na dcerku ji ale příliš nevnímala.

„Kdysi dávno jsem to jméno zaslechla. Krátce potom, co jsem se vrátila na Ásgard, jsem se jednou vloupala do zahrady paláce. Věděla jsem, že tam mě známí hledat nebudou. Abych se schovala před einherjary, vyšplhala jsem na strom. Dívala jsem se na všechny ty bohyně, co se nosily jak pávice, a děti, co kolem pobíhali. Nějaký kluk naháněl dívku a pokřikoval po ní: 'Sigyn! Sigyn, já tě chytím.' Zajímavé jméno, nemyslíš?"