Naše věčnost dlí v tomto okamžiku, má lásko (Loki & Sigyn) /CZ/✔

Spolu to dokážeme VI.

*Sigyn*

Uteklo už na šestnáct dní půstu a Sigyn si připadala jako opojená. Chuť po sladkém zmizela i dotěrný hlad ustal, i když před sebou viděla bohatě prostřený stůl. Žaludek se mi scvrkává, radovala se. Zvykla si snídat jablko s mlékem. V poledne jí stačilo sotva pár vařených brambor nebo žitných bulek, aby se cítila plná, ač přes dopoledne nic nesnědla. Nejhorší byly večeře, kdy vedle ní seděla samotná královna Frigga, jež s ní pokaždé ztratí několik slovíček. Ráda se jí ptá, jak se jí líbí v paláci, nebo zda už pohltila její srdce láska. Odpovídala jí zdvořile, ale bála se, že si všimne jejích malých porcí. Jenže nevšimla. Bohyně si kradly její pozornost a hovor stáčely, kam se jim zachtělo. Ani je nenapadlo zeptat se na názor Sigyn.

Každé ráno si měřila své míry, civěla na sebe dlouho a kriticky do zrcadla, a teprve až když ukojila svou zvědavost po výsledcích, povolala si služebnou, aby jí pomohla obléknout. Triumfy byly rozdílné. Jednou neztratila ani milimetr, jindy zhubla celý centimetr, a někdy se jí půl centimetr vrátil. Ale bříško jí občas přišlo mnohem méně ochablé a kulaté, stejně jako obličej. Šaty už ji tolik neškrtily a boty si byla schopna zavázat, aniž by funěla.

Sigyn byla výsledky svého nápadu fascinovaná! A nejvíc ze všeho ji těšilo, že nikdo nezaregistroval změnu. Její poklad stále zůstával utajený. Občas si ji sestra prohlédla zúženým pohledem. V ten moment se shrbila, aby působila větší. Rodiče si ničeho nevšímali, hlavně že Sigyn netropí problémy. S podivem jí to trápilo méně, než čekala. S novým vzhledem si nepřipadala tolik zranitelná. Její sebevědomí se vzpamatovávalo a rostlo vstříc slunci.

Někteří se divili, že je nedoprovází na odpolední svačinky, nebo že nechává dortíky bez povšimnutí. Avšak rychle dodala: „Už jsem jedla. Jsem přecpaná." S těžkostí zakryli údiv či znechucení a nechali ji být. Sigyn najednou měla dostatek času pro sebe, nikoliv jen dvě hodiny před večeří.

Chodila na dlouhé procházky po zahradě a četla si, aniž by musela dělat garde Sif a Tóru, kteří kolem sebe chodili jako kolem horké kaše. Sigyn se jejich komičností bavila, když zrovna nezjišťovala, jestli se k nim připojí i princ Vídar. Pravda, dorazil. Ale vždy se zpožděním, aby nemusel Sigyn vyzvedávat v její komnatě. Připadala si jako ve slepé uličce. Netušila kudy se vydat, aby získala zpět, co patřilo jí. Sif neměla v povaze se vzdávat, ale to Sigyn také ne, jenom potřebovala popostrčit.

Dvacátý den půstu se náhle zničehonic probudila s nezkrotným hladem. Převalovala se ze strany na stranu, zatímco se jí zdálo o smažených zlatavých koblihách s džemem a mini zákuscích politých cukrovou polevou s čokoládovými hoblinami navrchu. Snila, jak ty lákavé koblihy a sladké dortíky sundala z nebe sítí na motýly a vyrovnala si je na talíři do pyramidy. A právě když do jedné ze sladkostí zatoužila kousnout, probudila se. Ve světle měsíců se napřímila. Promnula si oči a pokoušela se myslet na něco jiného. Položila dlaň na břicho a snažila se zapomenout na sladkou chuť na jazyku a sladkou vůni v komnatě. Žaludek se vzdorem celý křečovitě sevřel, až sykla bolestí.

„U všech bohů," praštila sebou zpátky do polštáře, „já mám strašný hlad!"

Co mám dělat? Když teď půjdu do královské kuchyně, zničím všechno, na čem mi záleželo. Všechno krásné bude pryč. Ne! zakročila přísně. Zvedla se z postele, oblékla si župan a zapálila svíčku na svícnu. Dám si jednu bulku a všechno bude zase v pořádku.

V příliš brzkém ránu, které na tmavé obloze poznalo jen zkušené oko, se vydala západním schodištěm. Vyhýbala se potichu einherajrům hlídající palác, až došla do prostorných kuchyní, které tvořily jeden velký komplex. Rozhlížela se pro obrovských pecích a širokých, mramorových deskách, které se čistou leskly.