Naše věčnost dlí v tomto okamžiku, má lásko (Loki & Sigyn) /CZ/✔

Ragnarök se zelenýma očima I.

🐍VÍCEKAPITOLOVKA🐍

*Sigyn*

Seděla na podivné židličce, jež ji vynesla do výšky a nutila opírat se lokty o barový stůl. Nebylo to jako v ásgardské nebo vánské putyce. Dřevo vystřídal barevný kov a mosazné poháry titěrné skleničky, z nichž se jednou pořádně napijete a musíte si znovu nalít. Sigyn Thaðson, vdovu po známém ásgardském obchodníkovi, už přestalo bavit si neustále sesedat, obcházet bar a obsloužit se. Hodila za hlavu společenské konvence, vzala objemnou láhev ze žlutého skla za hrdlo a postavila si ji vedle prázdné skleničky. Mohla vypadat jako pijan, ale tenhle cejch se nacházel na posledním místě žebříčku jejích starostí. Ne, bylo to zcela něco jiného, co ostatní Ásgarďany přimělo si od ní odsednout, prohlížet si ji s pohrdáním v očích nebo si jí vůbec nevšímat.

Zadívala se do nesymetrického zrcadla zdobeného podivnými vzorci naproti a zahlédla v něm nejen sebe, ženštinu se zarudlými líci, ale i průhlednou stěnu obrovské vesmírné lodi. Za ní se nacházel smrtící chlad, miliardy mil vzdálené hvězdy a galaxie. Tma a prázdno, stejné jaké vládlo i v ní. Co na tom, že se nacházela s dalšími stovkami lidí v prostorné místnosti? Jedné z mnoha, které tvořily interiér saakarské pýchy, která se jim zjevila jako pomoc nejvyšší. Avšak osamocené vdově to bylo jedno. Měla dlet několik týdnů v nacpané lodi a letět bůhví kam, nebo zemřít mečem mumií bohyně smrti? Raději by si vybrala druhou možnost. Nemusela by se teď topit ve frustraci a hanbě za to, kým je. Sklonila zrak k alkoholu, co chutnal jako mandle. Chvíli si hrála se stopkou skleničky, než pití na jeden zátah do sebe obrátila.

„Zacházel bych s tímhle typem alkoholu opatrněji. Zdá se nevinný, ale uškodí více než vodka."

Sytý hlas, který by na jiných ženštinách nenechal jedinou niť suchou, ji přiměl si dopálené povzdychnout. Aniž by se na objekt vyrušení podívala, nalila si další plnou skleničku.

„Budete sdílná a nalijete mi taky?"

Spíš než viděla, ucítila, že se posadil na tu neeticky vysokou židličku vedle ní. Na rozdíl od ní mnohem elegantněji. A to aniž by počkal na odpověď. Holt, tomu se říká smůla, chlapče, pomyslela si sarkasticky.

„Tahle láhev je moje. Měl sis zajít pro svojí."

Nebrala ohledy na dodržování vykání. Věděla, kam to povede. 'Prosím, říkej mi Taryk.' nebo 'Nesnesu, aby mi tak krásná ženština vykala. Jsem...' Vlastně si již jeho jméno nepamatovala. Už dnes takto absolvovala asi pět rozhovorů a ten pořád stejný kolotoč byl opravdu ubíjející.

Z nenadání popadl poloprázdnou láhev a hodil ji na protější stranu, přičemž se vyhnul zrcadlu. Rozbíjení skla narušilo jednotvárnou linku šumění okolních rozhovorů. Zavládlo ticho, během nějž se Sigyn narovnala v zádech. Snad leknutím, snad zlobou k němu otočila hlavu a věnovala mu pichlavý pohled. V mysli ho škrtila, zatímco se v jeho očích zaleskla arogance z výhry. S postupem uplynulých minut se ostatní ujali svých slov a vzácný klid znovu pohltila kakofonie hlasů.

„Co si to dovoluješ?!"

Pokrčil rameny oděnými v tmavě zelené kombinéze s chrániči a pláštěm. Žádný kov, až na malý znak na hrudi.

„Když nebudu pít já, nebudeš ani ty."

„Bavíš se dobře?"

Naklonil hlavu na stranu a podíval se na moment za její rameno, jako by se zamyslel. Potom k ní opět přesunul svůj zrak a roztáhl úzké rty do úsměvu.

„Víc než bych s tebou čekal. Uvidíme ale, jestli si tu laťku udržíš."

Měla chuť mu plivnout urážky do obličeje, ale něco jí říkalo, že by ho tím jenom popichovala k dalším řečem. Lepší se zdálo zmlknout a všímat si svého. A přesně to udělala. Civěla před sebe, ale k jejímu neštěstí ji zradilo zrcadlo naproti. Pootočil tvář a znovu se jí zadíval do očí přes odraz. Pořád z něj sálalo pobavení a Sigyn toho měla nanejvýš dost!