Naše věčnost dlí v tomto okamžiku, má lásko (Loki & Sigyn) /CZ/✔

Jizva II.

   S odpoledním stínem za zády dala v sázku úplně vše. Zanechala sestru samotnou, opouštěla svůj dům a pole, které ji živilo a Dai šatilo. Obešla sousedy a požádala je, aby po příštích několik dní byli mladší sestře oporou. Rodiče ji ujišťovali, že Dai rozhodně nenechají bez dozoru, synové se jinošsky usmívali a v oku ukrývali nedočkavost. Znala jejich myšlenky, i když se domnívali, že jsou nenápadní. Sigyn jim věnovala varovný pohled a schválně dodala: „A kdyby se našel nějaký troufalý nápadník, tak mu vyřiďte, že pokud se chce vidět s Dai, musí nejdříve vyčkat na mě."

Pak nezbývalo nic jiného, než s několika svršky v batožině vyjít na louku a zvednout hlavu k obloze. Věděla, že tam někde za mraky je. Vidí ji a čeká, až se vysloví. Cítí i její nejistotu?

K čemu celá ta šaráda bude? Vždyť se jenom zesměšní a proč? Aby konečně udělala za minulostí tlustou čáru a už ji nestrašila ve snech? Buď stejně zlá jako on byl k tobě, zněla jí v uších sestřina slova. A všechno zas bude fajn, uvidíš. Kdo má v týhle rodině nejlepší nápady?

Sigyn se prudce nadechla a našpulila rty. Dostane, co chce, protože jí to Loki dluží!

„Heimdalle?"

Namísto odpovědi se zjevil duhový paprsek, který, jakmile se dotkl země, ji vtáhl do svého nitra a odnášel skrze vesmír do jiného světa, který se pyšnil v koruně Yggdrasilu. Silný proud šálil smysly, dokud nestanula nohama na zlaté podlaze Heimdallovy svatyně. Potom všechen šum i omámení odešlo, jako by nikdy neexistovalo.

„Vítám tě zpátky, princezno." Jeho autoritativní tón hlasu ji neohromil.

„Heimdalle, pro všechny jsem paní Sigyn, a ty to víš. Proč mi teda říkáš princezno, když víš, jak to nesnáším?"

Vytáhl meč z dutiny svatyně a vložil do pochvy, jíž za sebou takřka táhl. „Možná se vracíš ke kořenům, ale tvé postavení nezmizí pouze proto, že si to přeješ."

Přistoupila k němu blíž a zúžila zrak. „Až zemře, tak zmizí." S tím strážce bohů obešla a zamířila k přemostění, které vedlo na mořem obklopený ostrov. Na něm stálo město ásgardské spolu s palácem.

„Vyčkej, královna už ví o tvé návštěvě. Vyslala einherjary."

Strnula na místě. Stačila minuta a zase se s ní jednalo jako s nepříčetným! Cítila, jak se jí vaří krev v cévách.

„Dobrá, tak až se dostaví, řekni jim, že jsem na cestě," odsekla a šla dál, jak svobodně chtěla.

Vytáhla si z batožiny váček s křížaly a užívala si poslední chvíle, než vstoupí na půdu, kde její duše nebude patřit jenom jí. Na okraji města spatřila v dálce zvířený prach od kopyt koní. Zamířila do první uličky mezi domy a nechala einherjary, ať se honí za přízrakem, zatímco se nutila vyhledat zlatou bránu. Byla zavřená, jak kázaly zvyky, když není přítomen král. Zástavy zmizely a vlajky vlály po skromnu. Zřejmě se čekalo na jednoznačnou výhru Ásgardu nad divochy.

Objala dlaněmi chladné tyče mříže a pozvedla oči k paláci. Čekala... Na něco, na cokoliv, aby měla jistotu, že opět není tou malou holčičkou, která stojí u brány a přemítá, jaké by to bylo si jeden den hrát na princeznu a ne celé hodiny chodit k řece, aby naplnila káď vodou, nebo pracovat na poli. (Na Ásgardu neznamenal věk překážku pro práci.) Ale změna se nekonala. Neměla jistotu, dokud ji nezahlédla Frigga. Vždyť proč by si královna všímala obyčejné holky, pokud by ji neznala?

„Sigyn?!"

Přestala přecházet sem a tam a rozkázala bránu otevřít.

„Kde ses tu vzala? A kde je tvůj doprovod?"