Naše věčnost dlí v tomto okamžiku, má lásko (Loki & Sigyn) /CZ/✔

Labutí píseň IX.

*Nál*

Zaslechl tiché zasténání, protáhnutí a zašustění. Mohlo být brzo ráno, ale i dopoledne. Kdo ví?

„Ahoj," promluvil do prostoru.

„Čekal jsem někoho jiného."

Nál se jeho zklamanému hlasu uchechtl. Sám byl ale k smíchu, že na Resu žárlí. Zřejmě vážně bude idiot.

„Promiňte, Vaše Výsosti. Nikdo jiný ale neměl čas se vámi a vaší dcerou zabývat."

„Hm, takže už ti to došlo?"

„Jo, počítat ještě umím."

„Spíš máš dobré informátory, když znáš i pohlaví. A co takhle jméno, to ti prozradila? Byl to její nápad."

„Čí?" zeptal se spíše automaticky, než nechápavě. Už ho ty lži a polopravdy mezi nimi nebavily.

„Docela dobrá otázka."

Při jízlivém tónu hlasu s provokací v pozadí mu zatrnulo. Pootočil hlavu ke zdroji hlasu a přál si vidět do ostře řezané tváře, aby měl jistotu, že se jeho předtuchy mýlí. Jak by vůbec mohl tušit pravdu, když bez nápověd je to takřka nemožné. A jeden dopis z minulosti mu sotva něco napoví, i když za úvahu to jistě stálo.

„Tak," změnil pro jistotu téma. „Máš plán, jak se odtud dostaneme živí a zároveň zachráníme naši dceru?"

„Ty máš vážně tu drzost říct, že je to naše dcera?!"

Zarazil se. „No... A není?"

„Ne!"

„Počkej... Tak čí tedy je? Jednoho z těch pobudů, cos jim nabídl sex za informace o vánských kmenech?"

To si vážně dělal starosti zbytečně? Vzpomněl si na moment, kdy spatřil bohyni neplechy se zakulaceným břichem před domem u Fránangrského vodopádu. Došlo mu, co provedl, a žaludek se mu v mžiku obrátil vzhůru nohama. Celý den nebyl schopen cokoliv pozřít, nebo ulovit.

„Za koho mě máš? Za špinavou děvku?! Ne, je jenom moje. Nemá otce. Nebo spíše on na ni nemá jediné právo."

„Jéžiš, Loki, proč jsi tak vztahovačný?" vyzdvihl se do sedu a snažil se o klidný tón, ačkoliv s ním toužil zacloumat, aby se vzpamatoval. „Proč cokoliv, co udělám, otočíš proti mně? Vadí ti, že jsem nebyl vedle tebe, když ses probudil tehdy na Vanaheimu? Urazil jsem tě tím, nebo co? Víš ty vůbec, co vlastně ode mě chceš?"

„Teď už to rozhodně vím."

Zase ten jízlivý, přehnaně sebevědomý tón hlasu. Ztuhl, ale než stačil jakkoliv reagovat, zachrastily klíče a dveře podzemí se otevřely. Dovnitř se dostal pruh denního světla, které bodalo do očí. Dal si před ně dlaň, stejně jako Loki, který seděl ani ne dva metry od něj a vyloudil protivný zvuk.

„Fajn, princátko, naši páni s váma chtěj mluvit. Tak vstávat!"

„Vy zapomínáte, s kým mluvíte," řekl svrchovaně, zatímco se s grácií a šarmem sobě vlastním postavil na dlouhé nohy. Najednou si Nál všiml, že má zápěstí svázaná stříbrnými pruty. Nemohl využít magii, na níž dost spoléhal. Všechno se jenom zhoršovalo.

„Jo? A vy zapomínáte, že máme v rukách život vašeho děcka. Tak jdem!"

Loki sebou škubl, aby se vyrval ze spárů skřítků, kteří ho vyhnali z cely. „A on nepůjde?"

„Co je nám do nějakého zajatce?!"

„Věřte mi, že hodně. Budete ho ještě potřebovat a vaši páni zrovna tak."