Naše věčnost dlí v tomto okamžiku, má lásko (Loki & Sigyn) /CZ/✔

Spolu to dokážeme II.

*Sigyn*

Přemýšlela, jak se dostala k bodu, kdy krásný a sladce vábící dort nepoctila svými ústy, nýbrž ho hodila po sestře. Ačkoliv byl vytvořen magií, šlehačka a čokoládový krém vypadaly na šifonových šatech opravdově. Ale to předbíháme...

Všechno to začalo zlatem. Hromadou zlata. Zlaté zdi, zlaté ornamentové dveře a zlatý trůn. Obchodníkova rodina byla ubytována jenom dvě patra od královského poschodí, jak jim bylo s důrazem řečeno lady Groði, která je dostala na starost. K ruce měla několik pážat, jimž rozkazovala, co mají udělat se zavazadly. Sigyn nabyla dojmu, že od doby, kdy se jim představila, nezavřela pusu. Neustále mlela, co je nalevo a napravo, kdo všechno je jim k službám, jaké jsou jejich povinnosti jakožto hostí královského paláce, kam mají zakázáno chodit, kdy se podává snídaně, oběd a večeře atd., atd. Matka slova lady Groði hltala stejně jako Sif. Div za nimi nechodili písaři, aby jim zapsali poznámky.

Sigyn zvedla hlavu a civěla na klenby vysoko nad sebou. Obdivovala mohutnost sloupů a mramorových podstavců, prostorné haly a chodby, terasy a vysoká okna, jimiž dovnitř zářilo jarní slunce. A proč to všechno? Protože nedokázala pochopit, že i přes obrovské množství prostoru si připadala stísněně. A ozbrojení einherjarové, Ódinovi věrní, pocitu uvěznění pouze přispívali. A kde jsou vlastně bohové?

Následující hodiny strávili ubytováním a přípravami na oficiální uvítání samotným Ódinem, Otcem všech. Rodiče dostali vlastní komnatu jako Sif a také Sigyn. Dokázala si představit, jak Sif pobíhá od jednoho koutu ke druhému a pobízí služebné, aby laskavě přidaly do tempa. Ve tváři vztek a strach, aby vše stihla, než bude představena tomu, kterého si chtěla vzít, bez ohledu, že by ho kdy předtím spatřila. Sigyn služebné propustila s mírným úsměvem a sama si uložila šaty do šatníku. Vnímala až příliš palčivě, jak jí chyběla její knihovna. A její toaletka. Všechno, moderní nábytek, honosná postel i pozlacený psací stůl, na ni křičelo, že je cizinec.

Vstoupila na balkón a rozhlédla se po vzdálených horách, lukách i rozlehlých koutech královské zahrady. Krajina se probudila po zimním spánku a začínala odhalovat své pestrobarevné poklady. Musela uznat, že dech beroucí výhled dokázal zastrašit nepříjemný pocit. Opřela se o balustrádu a zahleděla se na osamocenou kobylku s lesklou kaštanovou srstí. Jak jí záviděla! Byla svobodná. Mohla si běžet se sluncem v zádech kamkoliv si zachtěla. Povzdechla si a vešla zpátky do komnaty, kde si z truhly vytáhla knihu.

K pozdnímu odpolední se ozvalo strohé zaklepání, načež lady Groði vstoupila dovnitř. Na Sigynin názor příliš sebejistě, jako by bylo v pořádku, že jí bez pozvání narušuje soukromí.

„Lady Sigyn, král Ódin vás zve k uvítání."

Zvedla se z křesla, odložila knihu a následovala hubenou postavu v přepychových šatech na chodbu.

„Můžu se na něco zeptat?"

„Prosím," vyzvala ji úsečně.

„Titul máme obě stejný," snažila se vyznít mile. „Takže jaký je mezi námi rozdíl, kromě toho, že žijete v paláci?"

Lady Gorði se zastavila a skenovala ji pohledem. A to tak pronikavým způsobem, že netušila, co zakrýt jako první. Jestli se stydí už před ní, ani raději nechtěla vědět, jaké to bude v Trůnním sále.

„Lady Sigyn, nás dělí fakt, že já jsem dcera bohyně a měšťana. Byla jsem vychována v paláci jakožto dvořan. Co jste vy, jistě víte." Obrátila se na patě a zaklepala na další zlaté dveře, než je opět sebejistě rozevřela a vyzvala Sif, aby předstoupila před krále.