Naše věčnost dlí v tomto okamžiku, má lásko (Loki & Sigyn) /CZ/✔

Labutí píseň II.

*Loki*

Plán byl prostý a jasný, ale praxe dost pokulhávala. Žádný se prozatím o klíč k pokladu nehlásil, až si začínal myslet, že si to všechno vymyslel. Vážně nezešílel? Jaké měl jistoty, že si v noci nehrál sám se sebou a vlastními iluzemi? Byl už natolik pokřivený, aby fantazíroval nad lovem nevinných a vymyslel si k tomu tak střelenou výmluvu? Hádanka... Jedinou jeho záchranu představoval fakt, že mrtvola na nádvoří patřila nájemnému vrahovi, známému jako Liška. Za jistou sumu zlaťáků zabíjel na objednávku. Vyvstala však otázka. Dostal vzkaz přímo on, nebo ho někdo poslal?

A ještě kradmé pohledy Nál zachránily Lokiho před možností, že ztratil zdravý rozum. Zapomněl na něj, ale když se dostavil do Hodovní síně, došlo mu, že ho několik dní neviděl. Vypadal dost pochroumaný. Loki přemýšlel, jestli se ty dny léčil, nebo na něj chystal léčku. Oči karmínové barvy k němu vysílaly jasné signály zlosti z křivdy, které se na něm Loki dopustil. Zachránil ho minimálně před bolestí z ran a jediného, čeho se dočkal, byl náznak smrti z jeho dlaní. To však boha lsti nezajímalo.

Vyšel na balkón, kam vítr zavál vločky sněhu. V ostrém světle hvězdy planoucí nízko na obloze si prohlédl okolí. Panoval naprostý klid. Nikde ani ptáčka, který by zpíval; ani živáčka, pod nímž by křupal sníh. Ásové se vyhřívali v postelích, aby večer mohli nasávat. Při té představě obrátil oči v sloup. Vrátil se do komnaty a zasedl za stůl, kde pokračoval s luštěním hádanky.

První bod byl zcela nasnadě - poklad je živoucí bytost, za jejíž původ se platí zlatem.

Mám podobu lidskou, ale člověk ani bůh nejsem.

Žilo mnoho ras si podobných. Ačkoliv se mu zúžil výběr, napsal si brkem seznam možností.

elfové
čarodějové
Surtovi pomocníci
Valkýry
rasa Ill z Niflheimu

Chodím všem na očích, a přesto žiji skryta.

Z toho vyšel jediný záznam: přehlížená

Jsem nestálá, tak jak jen muž dokáže být. Jsem důvěřivý, tak jak jen žena může být.

Tak je to žena nebo muž? zamračil se Loki.

Víš, kdo jsem, ty, kterýžto tóny melodií mých jsi slýchával?

A teď už zcela ztrácel směr. Dětství pro něj představovalo bolest, které se nehodlal dobrovolně vydat všanc. A v dospívání nežil nikdo, kdo by mu byl blízký natolik, aby mu věnoval pozornost. Zkrátka, ač se snažil, jak chtěl, nevzpomínal si, že by za posledních tisíc let našel duši, která by mu zpívala.

Další podivnost: písmo patřilo Frize, ale proč by hádanku psala v první osobě, když se jí nijak netýká? Ne, zněla až příliš osobně. Stačilo ke konci napsat pouze: Víš, kdo jsem?, ale ten někdo byl sentimentální. Ukazoval přímo na sebe, na duši, jež bohu falše vklouzla do života.

Držel se rady Friggy, aby hledal v minulosti svého života, ale ze vzpomínek, kterými se přehraboval, mu bylo zle. Nerad se ohlížel zpět. Nenáviděl pocity, které to v něm vyvolávalo. Zasáhly ho nepřipraveného. Jedinou známou zbraní se stal vztek, a tak ukryl cenné listiny do skrýše a utekl ven za zvuku třískání a dupání.

Potřeboval se vzpamatovat a na to znal skvělý lék. Obešel zeď královské zahrady z vnější strany až k místu, kde od matčiny smrti našel výchozí bod pro útěk z reality. S hlubokým nádechem zavřel víčka a propustil zelenkavou vlnu magie, která obtáhla jeho tělo a vypustila na svět vlčí srst černou jako sama smrt. U tmavých nozder se srážel vzduch, zatímco zastřihal ušima. Odrazil se obrovskýma tlapa, až sníh dopadl o metr dál, a vyběhl směrem k nejbližšímu lesu za severní stranou města. Vnímal zrychlený tlukot srdce a rozbouřenou krev, která v něm kolovala a zahřívala mu útroby i údy. Vytasil drápy a uháněl polem ještě rychleji, až z něj přihlížející měšťané neviděli nic jiného než šmouhu.